306. schůzka: Předměstí Evropy

Kultura? Celá Itálie a přilehlé okolí, také však Francie a další oblasti s plnými doušky sály tvořivé klima humanismu a renesance, ale u nás myšlenky o svéprávnosti člověka teprve zapouštěly kořínky. Ekonomika? Zatímco čeští feudálové vedli doma s měšťanstvem zarputilý spor o výrobu piva, Španělé a Portugalci objevovali a kolonizovali nové světy. Obchod? V rozměrech Evropy tuto sféru dávno ovládl transport po vodě. Námořní a říční doprava byla mnohonásobně levnější než suchozemská. V tomto směru setrvával náš stát objektivně mimo hru. A protože přeprava povozy v poměru k nízkým cenám zboží, třeba obilí, byla vskutku drahá, na samém pomezí ztrátovosti, limitovalo to dálkovou směnu v objemech, vzdálenostech i sortimentu. Valná část obchodu se proto odehrávala doma, v akčním radiu místních trhů. Navíc obchodní trasy mířící přes české a moravské území nebyly ve skutečnosti žádné hlavní tepny, nýbrž vedlejší linky. Mělo to své objektivní příčiny, dané zeměpisnou polohou Českého království, vlivem objevných cest, přežíváním odporu ke kacířské pověsti Čechů. Mohli bychom srovnávat ještě další a jiné faktory, raději však sčítejme a podtrhujme. Bez emocí a pocitů české (jakož i moravské a slezské) malosti nutno přiznat, že v rámci Evropy zůstával náš stát periférií, v lecčems za špičkou tohoto světadílu zaostával a velké události 16. století ho míjely.

České země v 16. století

To je fakt. Ani zdaleka jsme nebyli pupkem světa, za jaký jsme se považovali dejme v době Karla IV. Pokud jsme jím ovšem někdy byli. No... aspoň pupíkem jsme se někdy cítili... Zatímco v době Jagellonců... každý si to teď mohl přečíst: periférie. Tohoto mindráku jsme se zdá se nezbavili. Dodnes. Leč neprobíráme dobu současnou (a jen tak honem ji probírat nebudeme), nýbrž jsme stále pohrouženi do vod 16. století. A chceme-li se na tu dobu dívat zpříma, nikoli úkosem či na ni přímo šilhat, tak musíme chtě nechtě uznat, že všechno nebylo černé. Což platí snad o všech dobách. Měli jsme tu atmosféru relativního klidu, ve které národ celkem prosperoval. S výjimkou neúrod, morových ran či jiných ran osudu se žilo poměrně levně, zboží bylo dost, práce taky. Postavení venkovských lidí se nijak zvlášť nezhoršovalo, i když se šlechta snažila, aby je připoutala k půdě a zamezila tím pobyt obyvatelstva. Proč? Protože pokud tenkrát bylo nějaké nedostatkové zboží, tak se jmenovalo – s prominutím – lidé. Panoval dlouhý mír, a ten příznivě ovlivnil nejenom výrobu, ale i obchod. Zboží se vyměňovalo vnitrostátně i mezinárodně. Na zemských stezkách se objevovali cizí kupci. Od roku 1495, kdy pod dojmem kutnohorského usmíření katolíků s kališníky Vatikán zrušil zákaz obchodování s kacířskými Čechy, dostaly export a import zelenou. Jak se dívám na misku vah, nějak nám ta pravá, no... ta, na které přihazujeme plusy... svou vahou jde dolů...

„Tradiční styky, kdysi přerušené, obnovili zejména Norimberčané. Takřka monopolně začali dodávat luxusní textilie, koření, široký sortiment kramářského zboží. Na zahraničních trzích se uplatňovaly výrobky soukenické Jihlavy, naše obilí, ryby, ale taky nože, šlojíře, roušky a ještě jiné zboží. Když k těmto příznivým jevům připočteme ještě rozvoj řemesel, rozmanité technologické inovace (například v hutnictví, ve sklářství, knihtisku a výrobě papíru), především však mohutný rozmach podnikatelského úsilí feudální šlechty (ten se projevoval hlavně v rybníkářství, ve velkochovu ovcí a v pivovarnictví), vyvstává před námi spíše obraz hospodářské konjunktury než úpadku.“

Prosperující periferie Evropy

Byli jsme zkrátka taková docela prosperující periférie Evropy. Jak rádi bychom jí byli kupříkladu dnes! Ale mohli jsme se pochlubit nejenom blahobytem hospodářským – rovněž duchovní rozvoj u nás neupadal. Vlastně teprve v jagellonské době se kultura vymanila opravdu z izolace, do které se dostala během husitských bouří. Po prvních náznacích poděbradského věku už zase ožilo české umění, hlavně to výtvarné, které za husitů zakusilo, zač je toho loket. Obrazoborectví, ničení a boření chrámů, klášterů a všech předmětů vysoké hmotné kultury jsme se tehdy věnovali s nadšením a láskou. Zato za Jagellonců se u nás naposledy vzepjala gotika a vydala plody v podobě krásného, zdobného, plápolavého pojetí pozdně gotických vladislavských staveb. Náš národ byl trvale obohacen o dobrodiní tištěné knihy, dařilo se humanistické literatuře, vzdělanost národa nepopiratelně rostla. Mohli bychom pokračovat ještě dál.

Není však to veškeré známkování, kterak jsme byli nebo nebyli dobří, chvalitební či přímo výborní, není to trošku zavádějící? Hlavně je to nepřesné. Při hodnocení dějin prostě nevystačíme s jednoznačnými stanovisky. Systém „dobře – špatně“ selhává. (On selhává i v dnešní politice, neboť na to, aby se poučili z historie, nemají naši mocní čas.) Každá skutečnost je velice složitá, mnohostranná, a každý, kdo se zabývá historií, na tenhleten problém naráží. On by každý chtěl pro sebe (nebo pro druhé) formulovat jasný názor. Bylo tak takhle, a nejinak, a basta. Basta fidli. Jenomže takto myslí počítače – „ano, ne; ano, ne;“ pro ně je binární soustava přímo stvořená, pro ně ano, nikoli pro člověka. V dějepise poskytuje taková řeč pouhou iluzi průzračného vidění. A ono se úplně průzračně nevidí - snad si to můžeme dnes dovolit říct? Nikdy. Ve jménu objektivity bychom se měli vystříhat příkrých odsudků, stejně jako přílišné chvály. Pravdě bývá nejlépe někde uprostřed. Tedy: mluvíme-li o dějinách. To snad opravdu není nic proti ničemu...

r_2100x1400_dvojka.png

Narodil se Kristus Pán: tato píseň, všeobecně známá (i když asi ne všechny sloky) má ve svém záhlaví datum narození rok 1505. Jejích verzí je několik, tahleta z Franusova kancionálu je nejstarší. Máme ji v paměti, v srdci, pod kůží jak písničku bytostně českou, ale její maminka je původu latinského. Latina se dostala tehdy vůbec do módy. Nebyla už pouze řečí bohoslužeb nebo traktátů právnických či mravoučných, dostala se i do veršů, které začaly opěvovat docela jinou lásku než tu k Bohu. Jako třeba David Crinitus... (Ano, i jména poetové čeští polatinšťovali, tak jako si je dnes někteří jiní – stejně pošetile – poangličťují.) Namísto Matouše Kolínského jsme měli Matthaeuse Collina, Jan ze Žatce se proměnil na Ioanna Zatecena, z Kašpara Kropáče byl Caspar Cropacius. Ale skončili jsme u Davida Critina... (to byl možná původně nějaký pan Křitínek nebo Křetínek). Ten se nedal inspirovat ničím menším než Šalamounovou písní. Tu Píseň písní však vložil napolovic do úst ženě. Aby však nedošlo k pohoršení: ony verše říká zákonitá manželka svému zákonitému manželovi, a on jí to pochopitelně hned vrací.

Svými rudými rty, choti můj milený líbej
stokráte, dej mi, ó choti, polibky sladké jak med,
není přec v celém světě nic sladšího nad tvoji lásku,
překoná nejdražší vína lásky tvé blažený cit.
Jméno tvé vydává vůni, jež sladší je nad vzácné masti,
proto tě milují dívky, po tobě touží, to věř.
Jak se, ach, v našem loži vše leskne půvabem jara,
kolik jen krásných květů má naše svatební síň!
Tak, jak vyniká růže, jež vyrostla uprostřed trní,
tak jako líbeznou vůni šíří ten spanilý květ,
právě tak drahá choť, mé touhy jediný předmět,
družka má vytoužená, vyniká v zástupech žen,
Uprostřed planých stromů jak pyšní se ztepilá jabloň,
v plné síle když sklání přetěžké haluze své,
taková je má žena, tak vyniká nad všemi těmi,
které jsou z lidského rodu, choť má, mé bytosti část.
Kéž smím na tvou tvář, má něžná, stále se dívat,
dej, ať stále v mých uších zaznívá milý tvůj hlas.
Není sladšího nic, nic nad tvá medová ústa,
vzácná krása tak zdobí tu tvoji milenou tvář.

Rozmlouvání člověka se smrtí

Ale aby to zase nevypadalo, že v době, kdy český král mluvil lépe polsky a maďarsky než česky, se u nás básnilo pouze v jazyce Ovidiově, to opravdu ne. Slovní kamínky české řeči byly stále víc obrušovány do méně kostrbatých a více hladších tvarů a myšlenky se jim daly vyjádřit stále přesněji. Někdy kolem roku 1500 vzniklo Rozmlouvání člověka se smrtí, a jak mi každý smrtelník potvrdí, s tou dámou se nevede dialog nikterak snadno.

Divnés ty, Smrti, strašidlo:
vědouc, že mám zde ctné bydlo
nic sobě mne nešanuješ
a všeho mne zbaviti chceš.
Ano všeho dobrého dosti,
jídla, pití bez lačnosti,
spižírny plné i stodoly,
a na dvoře tučné voly,
šatstva v komorách, peněz v truhlách
a co na zemi, na dědinách -
mám pak ode všeho jíti
a ničím toho nepožíti?
Měj nade mnou slitování,
šanuj mého urození,
cti aspoň mé veliké rody,
ber sobě ty chlapské rody,
však máš dosti lidí jiných,
chudých, nuzných, slepých, chromých,
povol sobě s takovými,
s starými a s nemocnými,
pomoz jim z té bídy, psoty,
z chudoby z ze roboty
a mne nechej na pokoji,
toť já tobě přikazuji.
Rozumím, Člověče, tvé hrdosti,
že nemiluješ spravedlnosti.
Chceš mně dary oslepiti
a od pravdy odhroziti.
ať bych tak škodně bloudila
a po osobách soudila,
utiskujíc chudého
a šanujíc bohatého,
jakož vy tak v světě činíte,
neb se Boha nebojíte.
Já mám spravedlivá práva,
jež jsou mi od Boha dána,
abych také bohatému
činila jako chudému
touž měrou urozenému
měřila jako sprostnému,
nevybírajíc škaredého,
vzala též výtečného,
též starého jako mladého
nemocného neb zdravého,
tak statečného hrdinu
jako shnilého šedinu.
Znám každého chvíli i čas,
neuč mne tomu žádný z vás.
Vím každého kdy hledati,
pokud má na světě trvati.
Proto hleď mne v každé chvíli,
v kteroužkoli přivandruji,
i ty také se nedvoře
otevři mi spíše dveře.
Ó, jaks přeukrutná Smrti,
pohleď aspoň na ty děti,
krásné, mladé a zdařilé,
a mně příliš velmi milé.
Nečiň mi takých zármutků
a z dětí nedělej sirotků.
Komu je mám poručiti?
Zdali je mohu s sebou vzíti?
Ostanou v sirobě, v psotě,
a to, Smrti, všechno pro tebe.
Pohleď i na tu ctnou paní,
mého domu hospodyni,
krásnou,věrnou a mně milou,
nezarmucuj ji tak těžce,
ať její nezemdlí srdce.
Komu se již víc utěší,
když se mnou příbytek zruší?
Nermuť se, Člověče, pro to,
však já často činívám to,
že i milé různě dělím
a strany obě smutnými učiním:
otce od dětí, od ženy jsou muži,
od přátel jiných i od zboží.
A to já proto činívám,
neb na vás hovadnost vídám,
že se příliš milujete,
nad Boha sobě přejete.
Lakomíval jsi pro své děti
a nedbals jich k Bohu vésti,
proto ty jich již oželej
a ke mně se přece stěhuj,
neb dětem otec zůstane:
Bůh, jenž o ně věrně stane,
jenž sirotky má v paměti,
budou-li ho držeti.
I ženy jest opykati
a od ní ne se v zemi bráti,
s níž jsi své libosti míval
a nad Bohas ji miloval,
kochaje se v jejím těle
nedbals svého spasitele,
nepomněl jsi na smrt, na mě,
že velmi nevražím na ně,
kteří se příliš milují,
ve zlém sobě povolují.
Přicházím k nim v nelibý čas
a zbořuji jich libý kvas.
Také se žena neztratí,
ač se pak na čas zarmoutí;
vyprovodíc tě do hrobu,
najde sobě hned svou dobu.
Dokud jsi v domu na marách,
dotud mívá smutek i strach,
kvílí, pláče i omdlévá,
lomí rukama, líbá, objímá,
stará se a stýská sobě
chtíce s tebou ležet v hrobě.
A když tě odnesou z očí,
hned jí mysl jinak zatočí,
zapomenouc umrlého
oblíbí sobě živého.
Ještě, Smrti, prosím za to
a slibuji věrně toto,
že již chci jinak živ býti
a na tě vždy paměť míti.
Neber mne tak náhle, vskok,
ponech mně ještě aspoň rok,
neb se polepšiti míním,
zlý život v dobrý proměním.
Poznám svého stvořitele
abych pak skonal vesele.
A ty, Smrti, kdyžto přijdeš,
což jest tvého, si pak vezmeš;
nepospíchej ještě velmi,
ale ber mne za rukojmí;
chci rád po málu platiti,
nechtěj na mne tak kvapiti.
Slibem se blázni spravují,
ale moudří se kárají.
Slýchala jsem dosti toho,
že jsou slibovali mnoho
tehdy, kdy jsem já zaklepala
a svůj strach na ně pustila,
že slíbili se polepšiti,
aby mne mohli uniknouti;
a když jsou z mých rukou vyšli,
zase ve své mrzkosti vešli,
co slíbili, nedodrželi
a ze mne posměchy měli.
Proto já již slibům vašim
tím méně věřiti musím,
a nedbajíc vašich slibů,
ukrátím vašich životů.

V roce 1745 udeřil blesk do celtové střechy nad kostelem svatého Jindřicha v Praze na ulici Jindřišské. Při té příležitosti se zřítila i zlacená makovice, která byla korunována okrasným křížem, slunce, měsícem a hvězdou. V té makovici se našly rukopisy z 16. a 17. století. Žádná literatura, jenom dokumenty, kdo jako makovici zhotovil, kdo k tomu přispěl a kdo za pár let nato dal po vichřici kostelní báň znovu umístit na původním místě. Byl tam ale i poklad. Malý. Jedna mince z doby vladislavské. Ten skutečný poklad, to byly tři vzácné české tisky. Jeden o mučednické smrti mistra Jana Husa, druhý, to byla Janova Apokalypsa, a třetí: husitská píseň o vítězství Čechů u Ústí nad Labem. Vytiskli ji v 16. století, a protože kostel sv. Jindřicha byl po dvě století v držení husitů, dostala se na boží světlo díky božímu poslu, jak bývá blesk nazýván.

r_2100x1400_dvojka.png

Sluší Čechům vzpomínati,
Že jim dal Pán Bůh u Oustí
Vítězství nad nepřáteli,
Když pro svou víru boj vedli.

A to léta tisícího
Čtyřstého šestmecítmého
Po svatém Vítě v neděli
Němci před Čechy běželi.

Mnozí jsou na to hleděli,
Čechům pomoci nechtěli,
Neb by to rádi viděli,
By Čechové trpěli.

Ale my Bohu děkujeme,
Jemu čest, chválu vzdávejme,
Že nám ráčil pomoc dáti,
Němce ven z země vyhnati.

Je to vlastně nejstarší česká kramářská píseň, a ve starobylosti jí konkuruje pouze píseň O nešťastné bitvě a porážce Uhrů od národu tureckého učiněné a o smrti velmi smutné a žalostivé slavné paměti krále Ludvíka Jeho Milosti. Písnička tato pro památku udělána je obecnými notami. Vyčerpávající titul. a vyčerpávající obsah. Celkem 29 slok. Autor: Není to úplně jisté, ale důvodně je „podezírán“ Mikuláš Konáč z Hodíškova. Pozoruhodné jméno a pozoruhodný človíček. Původním povoláním písař hor viničných. Za zásluhy získal erb (že by za to víno?) a k němu i šlechtický predikát – stal se rytířem. V roce 1515 vydal českou zprávu O sjezdu císařské velebnosti ve Vídni a kromě toho byl autorem prvních letákových novin. Mimo jiné s tou největší pravděpodobností i letákové zprávy o tragické bitvy u Moháče.

r_2100x1400_dvojka.png

Ach, křesťané, znamenejte.
Nepravostí již nechejte,
Neb rána Boží jde na nás
A pokušení v tento čas.

Bůh se rozhněval pro zlosti,
Pro výstupky, nepravosti,
Vzbudil Turky, Saraceny,
Machometské Arageny

Člověk jest neslýchal toho,
Kterak ukrutenství mnoho
Již nad křesťany provádí,
Mordují, berou a škodí.

Ej pohleď na to, křesťane,
Co se dále s námi stane,
Neostaneme-li zlosti,
Strach jest větší ukrutnosti.

Faleš, nevěra při nás jest,
Málo se váží stud a čest,
Pravda, víra nemá místa,
Spravedlivost, věc jest jistá.

Již žena a neviňátka,
Děti a malá robátka
Mordují je bez lítosti
Pro výstupky, naše zlosti.

Hněv Boha jest nebeského,
Ježto i pomazaného
Ludvíka, českého krále,
Ztratili jsme ku pochvale.

Podobně jako z citátu lze seznat velikou moudrost, leckdy i ze střepů lze usuzovat na krásu džbánu.

Brněnský zlomek. To je skutečně zlomek nějakého delšího textu. Představuje jej jediný tiskový arch, který byl nalezen v Universitní knihovně Moravské zemské knihovny v Brně. Jak říká jedno moudré přísloví: Podobně jako z citátu lze seznat velikou moudrost, leckdy i ze střepů lze usuzovat na krásu džbánu.

Nejtěžší žalost srdcí, trápení poznávám,
jehož já miluji, a svobody žádné nemám.
Což mi to platno jest, že mám to, nač vzpomínám,
než zvím, až bych za něho své hrdlo dala.

Ó, bych se toho dožádala,
den po dni abych ho viděla,
s ním mluvila a jej objímala,
nejšťastnější bych já na tomto světa byla.

Ty má radosti, prosím, měj již na tom dosti,
nechť já za tě snáším všecky své žalosti
Úzkost, kteráž by se tobě kdy měla státi,
to já smutná chtěla bych se za tebe dáti.

Nic mi to nebude těžkého
trápiti pro tebe života svého,
nevážím já také kvůli tobě,
bych pak měla smutná zahnout pro tebe v sirobě.

Znej již milost mou a mne stálou kvůli tobě,
prosím, nechť těžko není přáti mi tak jako já tobě.
Nebť já míním v té lásce až do smrti setrvati,
nezjinačím, to ty sám máš shledati.

Pro tebe jsem se odvážila
lidských řečí i také svého hrdla,
prve mne budeš mrtvou viděti,
než bych já to měla, můj nejmilejší, jináče změniti.

Nikdo se nikdy nedoví, kdo tuto báseň (nebo snad možná píseň) napsal. Zůstala jako zapomenutý svědek doby, ve které jsme sice žili na periferii Evropy (náš pan král sídlil většinou v zahraničí), a my jsme hráli na evropské druhé nebo ještě lépe třetí housle. Kupodivu se nám přitom ale dařilo, a to jak hospodářsky, tak ani v kultuře a umění jsme nebyli nejhorší. Nabízí to nejedno srovnání s dobou mnohem pozdější, ale to již necháme raději na laskavých posluchačích a čtenářích, neboť nás čeká rozloučení. Dozvíme se v něm, co dobře věděli již ve století šestnáctém. To, v čem tápáme leckdy i dnes. Co je to totiž žena.

Žena fedruje faleš
a finty a falešné sliby,
žena než přestane s tím -
to v moři spíš nebudou ryby.

Žena, jak svědkem je David,
dovede muže dávit,
žena svou láskou může
zmoci i chrabrého muže.

Žena se vzteká a hněvá,
jak příklad dala jí Eva,
žena – věc nalíčená,
věc lstivá je, zlořečená.

Žena věřila hadu,
když z výšky dával jí radu,
žena tě přelstí té chvíle,
když k tobě ševelí mile.

Žena tě velmi zklame,
když říká: Rádi se máme!
Žena nic nemíní dáti,
Zato však sama vše schvátí.

Žena jak v smíchu tak v pláči
Každého podvésti stačí,
žena když slzy cedí,
šalbu si vymyslet hledí.

Žena je stále v boji
a míru jen úklady strojí.
Žena si peníze žádá,
Za to pak dí: Mám tě ráda!

Žena vždy mládí vládne,
Srdce jí neujde žádné.
Žena, když najde se hodná,
Je opravdu koruny hodna.

Žena i slavnému muži
Uškodí, když se k ní druží.
Žena i kněží dosti
Zničila nemravností.

Žena začasté v hříchu
Zhubila kláštera mnichů.
Žena se vesele tváří,
Když se jí podvody daří.

Žena škodí i řečí
Jazyk má podobný meči.

No přece byste těm dvěma nevěřili. Vždyť to sepsal přes pěti stovkami let nějaký zhrzený manžel či milenec, prostě chlap. Není vinou žen, že i takové jsme na Toulkách českou minulostí potkali.