Milan Mundier: Velikán, který si zachoval důstojnost

Důstojnost vystavená nátlaku. Těmito slovy charakterizoval slavný americký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Ernest Hemingway pojem odvaha. Věděl, o čem mluví, neboť sám patřil mezi autory tzv. ztracené generace. Ale k věci. Tématem tohoto fejetonu totiž není odkaz Ernesta Hemingwaye, nýbrž odkaz druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Zanedlouho si totiž připomeneme 140. výročí jeho narození – a spolu s ním bychom si také měli připomenout odvahu, kterou Beneš prokázal v situacích, jež byly důsledkem nejen jeho počínání, ale i tehdejších geopolitických změn.

V naší společnosti je dodnes široce zastoupen názor, že jsme se v září 1938 měli postavit na odpor hitlerovskému Německu. Přijetí podmínek stanovených Mnichovskou dohodou našemu národu údajně zlomilo páteř. Měli bychom mít ovšem na paměti to, co říká můj dobrý kamarád, profesor historie František Hanzlík. „Ať chceme, nebo ne, jsme ovlivněni tím, že víme, jak to dopadlo.“ Zkusme se na chvíli vžít do tehdejší Benešovy situace. Československo považoval za své dítě, neboť se spolu s T. G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem nejvíce zasloužil o jeho vznik. Nyní stojí v jeho čele a rozhoduje o osudu jeho další existence. Velká Británie a Francie sice vyhrály první světovou válku, na nový vojenský konflikt však ještě nejsou zcela připraveny. Ze slova válka se mezi jejich obyvateli stalo tabu.  Zohlednit je třeba také hlášení, která Benešovi zasílá z Francie plukovník generálního štábu Oskar Pejša. V jednom z nich je uvedeno, jak se k otázce vojenské pomoci Československu postavil nejmenovaný vysoce postavený francouzský důstojník. Obrana Československa podle něj nestojí za kost jediného pejla. Pro úplnost dodejme, že pejlové byli senegalští střelci ve francouzských koloniálních armádách.

A aby toho nebylo málo, na Slovensku to politicky vře, Polsko si už „brousí zuby“ na Těšínsko a Sovětský svaz se vehementně dožaduje účasti na mnichovské konferenci. Nešťastnému Benešovi je opakovaně dáváno najevo, že vypukne-li válka, bude „rebelující“ Československo označeno za jejího hlavního viníka. Dodnes mi z těchto událostí – byť naštěstí nejsem jejich pamětníkem – běhá mráz po zádech. „Nestal jsem se prezidentem, abych vedl tento národ na porážku,“ nechal se v jednom momentě slyšet Beneš. A jistě si byl také vědom, že většina příhraničních vojenských opevnění se nachází na velmi „horké“ půdě a že v československé armádě jsou silně zastoupeni i Němci. Osobně se nedivím, že zdrcený Beneš nakonec podepsal a abdikoval.

Navíc si podle mě jen málokdo uvědomuje, že Beneš vždy uvažoval o několik kroků dopředu. Obnova Československa nebude možná z pozice „viníka“, nýbrž z pozice „oběti“. Během druhé světové války se Benešovi podařil vpravdě husarský kousek. Poté, co vyslyšel přání, aby se postavil do čela československého zahraničního odboje, dosáhl toho, že v roce 1945 bylo Československo obnoveno téměř ve svých původních hranicích. Je-li Masaryk dnes označován za prezidenta osvoboditele, nelze se divit těm, kteří Beneše titulují jako prezidenta obnovitele. (...)

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.