Literární výročí: Bohumil Hrabal

Za vrchol tvorby Bohumila Hrabala bývá jeho kritiky a interprety obvykle (a mimo veškerou pochybnost právem) označována próza Příliš hlučná samota z roku 1976. I sám autor si této knihy cenil ze všech svých nejvíce, rovněž její protagonista, filozofující svérázný balič starého papíru Haňťa, byl autorovi nejbližší a nejmilejší – byla to ostatně jeho stylizovaná autoprojekce. Příliš hlučnou samotu lze jistě – kromě vrcholných hodnot čistě estetických – cenit jako syntézu celého Hrabalova předchozího díla; syntézu motivickou i myšlenkovou, uměleckou i filozofickou.

Za jeden z nejvýznamnějších počátků vedoucích k tomuto vrcholu je potom možno považovat povídku Prokopnutý buben z počátku šedesátých let (z knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), která zůstává poněkud stranou pozornosti Hrabalových interpretů – a přece jde o text zásadního, klíčového významu.

Pro celou Hrabalovu tvorbu je totiž symptomatická snaha a potřeba proniknutí „pod povrch“, „na druhou stranu“, „za“: pod povrch věcí, lidí, situací, hovorů; na jejich druhou, skrytou či odvrácenou stranu; za či nad hranice lidské existence, ať už ve smyslu transcendentním, anebo za „ony hranice, za nimiž pobývat rovná se nebýt“.

Povídka Prokopnutý buben je příběhem byrokraticky strnulého, svou maličkou mocí posedlého „řádného biletáře“, kterému „nic nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout“. V kině Čas pak kontroluje, nedívá-li se na film někdo podruhé: „…na konci každý šichty jsem litoval, že už je konec, tak pěkný to bylo, hned vzít za rameno toho, kdo se dívá ještě jednou, a tak jsem se stal řádným biletářem jen proto, že jsem se současně cejtil i pořadatelem.“ „A tu samou metodu“ uplatňuje biletář (postupně povýšený na uvaděče v divadlech, na koncertech apod.) i v rodině. To vše však trvá jen do doby, než biletář prožije – nejprve vnitřně – své „prokopnutí bubnu“: od té chvíle začíná intenzivně vnímat i věci a děje, které dříve záměrně i bezděčně pomíjel a odvracel se od nich. A najednou si všechno „odpovídá“ a „nahrává jak správný fotbalisti“ a biletář přestane být schopen tupě jednoznačného zákroku proti „rušitelům koncertu“ a ví, že je už „navždy špatným biletářem, špatným pořadatelem“, ale jak říká: „mně všechno ladilo a já jsem byl zachráněnej, v jistým smyslu i ztracenej… ale asi tohle bude zachránění…“ Závěrečné skutečné prokopnutí bubnu dechové kapely je pak stvrzením vnitřního přerodu.

Podobným vývojem jako biletář procházejí – velice různým způsobem – četné Hrabalovy postavy, přičemž někdy může být tento přerod vyvrcholením povídky nebo románu (např. Jak jsem obsluhoval anglického krále), jindy se udá jako epizoda. Často však v Hrabalových prózách vystupují postavy, které svůj buben dávno prokoply, případně se dobraly tohoto stavu mysli plynule, svou životní zkušeností, a navenek působí na své „normální“ okolí dojmem bláznů, podivínů, „hrubiánů“ a „šašků“.

Příspěvek k literárnímu výročí zazní v závěru pořadu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 22. března.