Jan Krejčí: Čisté radosti mého života

Název dnešního fejetonu odkazuje k útlé knížce Jana Šmída, která popisuje obyčejné radosti života amerického obchodního cestujícího. Nat Jessel jezdí po Státech ve staré fordce a není sám, jezdí s ním ochočená lvice Eileen. Radostí potulného obchodníka s oblečením je les patřící jen jemu, jeho srub s jezírkem, kde se koupe. Radostí je praštit gaunera do nosu, radostí je najíst se, napít se kávy na zápraží nebo jen tak být u ohně. Radostí je vlastně i jeho lvice, i když jsou s ní starosti.

Knížka mi dělá společnost na lůžkovém oddělení jedné brněnské nemocnice. Spolu s ní prožívám obyčejné radosti každodenního života pacienta. Přirovnání nemoci ke lvici není úplně přiléhavé, ale já je i tak volím. Lvici dáváte nažrat, napít, dáváte jí léky a častokrát si říkáte, že vám projevuje lásku jen kvůli tomu. A nakonec se s ní nějak sžijete, i když vám někdy komplikuje život. Také tělu musíte dávat najíst, napít. Musíte vnímat jeho signály a někdy je i přemáhat. Moje tělo bylo ale dlouho vystaveno rychlému tempu a nekomfortním situacím, stresu z práce, z lidí, ze sebe. Postihla mě duševní nemoc, ona lvice, kterou trpí asi 2 procenta populace.

Když už okolí začalo vnímat, že nejsem mluvka, že se neraduju, ani když potkám psa, co se usmívá, že se straním, naznal jsem, že je potřeba stát se oficiálně nemocným. Jako pacient, který jinak moc nemarodí, jsem nevěděl, co všechno je potřeba zařídit: elektronickou nemocenskou, dát vědět do práce, stáhnout se ze svého zrychleného života. Práce mně moc nepřidávala, proto si lvice oddechla, když jsem zavřel pracovní e-mail a několik týdnů do něj nenahlédl. Nakonec to ale nestačilo. Radost se vytratila téměř nadobro. Nesmál jsem se, ani když jsem si udělal dlouhé prázdniny, a lvice byla také neklidná. Hospitalizace následovala 12. února. 

Co s sebou? Seznam věcí nebyl dlouhý, opět bylo potřeba vyřídit účty, platby... Bylo třeba vyčistit lednici, dát instrukce ohledně květin, zavřít vodu v bytě a v pondělí ráno, s křečemi v břiše, odejít.

Příchod na oddělení byl malinko oficiální. Následovalo odevzdání věcí, léků a vyplnění dotazníku s paní sekretářkou. Dále to byl kontakt se sestřičkou a nakonec s ošetřující paní doktorkou, která se pro mě za celý pobyt stala člověkem-odborníkem, se kterým šlo řešit všechno. Byla vždy ochotná zabývat se aktuálním stavem lvice.

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.