Žádná ezoterika. Čaj je spojení estetiky, zen buddhismu, poezie a keramiky. Díky němu se dotýkáme křehkých věcí, říká básník z Bezejmenné čajovny Ivo Hucl
Psal už jako kluk pod vlivem Františka Gellnera a Josefa Kainara. „Měl jsem chuť zachytit svou zkušenost se situací, s člověkem,“ říká Ivo Hucl, básník, kurátor, kulturní aktivista, zakladatel šťáhlavské Bezejmenné čajovny, člen západočeského undergroundu, milovník čaje a východní filozofie. Ve Vizitce ale s Markétou Kaňkovou mluvil třeba i o tom, jak coby stavbyvedoucí kočíroval skupinu dělníků s kriminální minulostí.
Na jarních polích roztál sníh / jako ten sníh / ze světa zmizím / Neměnný prostor zůstane. V patnácti letech napsal Ivo Hucl tyto verše ve stylu haiku.
„Jako kdyby se člověk rozpomínal na světy, které žil dřív. Mám pocit, že s dispozicemi pro náklonnost k východnímu myšlení jsem se narodil,“ komentuje plzeňský rodák svou ranou tvorbu. Spolu s dalšími čtyřmi stovkami básní, básnických esejů a dalších textů vyšly v roce 2020 v souborné knize Návrat ke kruhu, za kterou Hucl získal od Střediska západočeských spisovatelů cenu Bohumila Polana pro umělce spjaté s plzeňským regionem.
Lyrický text vzniká tak, že je vám nadiktován
Důležitou osobou byl pro Ivo Hucla dědeček, včelař, sadař a kameník; společné prožitky se mu prý dodnes obtiskují do psaní. Ve čtrnácti letech se zúčastnil Pražských jazzových dnů a objevil duchovní prostor – filozofii a náboženské inspirace, ze kterých hudba dokázala čerpat. Někdy v té době se začal vědomě přiklánět k východnímu myšlení, později jej začalo bavit zkoumat vliv japonského a čínského umění na západní kulturu. „Vždycky mě zajímala estetika a zenová taoistická filozofie. Je to praktická filozofie, ryze praktické náboženství, vlastně způsob bytí,“ vysvětluje. „Inspirovalo mě to i k založení Bezejmenné čajovny. V tom názvu už je kodifikovaný můj vztah k taoismu, protože bezejmenné je z počátku všechno.“ V Bezejmenné čajovně pořádal dvacet let nejrůznější kulturní akce, poslední roky už se tu však většinou podává „jen“ jídlo a čaj – nápoj, ke kterému pan Hucl došel po undergroundových letech strávených v zakouřených hospodách. „Dělat z čaje ezoteriku je kulturní nános, v Číně ani Japonsku nic takového nenajdete. Čaj je spojení estetiky, zenového buddhismu, poezie, keramiky. Díky umění a čaji se můžeme dotknout křehkých věcí.“
Čtěte také
Ve Vizitce mluvil o velkém festivalu japonské kultury, který v Plzni pořádal v roce 2015, o nadačním fondu Charon, který aktuálně pomáhá básníkům, hudebníkům a dalším kulturně činným Ukrajincům, o brigádě, na níž se v polovině sedmdesátých let přes disidenta Karla „Kocoura“ Havelku prvně setkal s undergroundem, i o potřebě psát. „Psaní je prováděno vnitřní zkušeností, lyrický text vzniká tak, že je vám nadiktován. Něco se pohne, něco se o něco jiného otře, ten zvuk vám dá do ruky pero a vy to musíte zaznamenat. Ve světě, který je protkán takovými niternými zážitky, se mi daleko líp žije. Je pro mě najednou přehlednější.“ V současné době Ivo Hucl třídí, uklízí a pálí, co po něm nemá zůstat. A k vydání chystá padesát esejů věnovaných východní inspiraci a lidem, jimž pořádal výstavy.
Související
-
Žijeme v práci, nikoliv s nejbližšími. Proto o tom píšu, říká básník Roman Polách
Ve Vizitce s Evou Lenartovou ale probral třeba i to, proč lidé rádi čtou regionální knihy, jako je Šikmý kostel.
-
Nejraději chodím v noci, může být i vánice. V lesním interiéru se cítím bezpečně, říká Roman Szpuk
Šumavská příroda, hvězdy nad hlavou a spacák pod ní. Romana Szpuka znají čtenáři hlavně jako jednoho z hrdinů knihy Raději zešílet v divočině.
-
Operování a poezii spojuje odvaha říznout do živého, říká kardiochirurg a básník Radovan Jursa
Jako básník hledá, pochybuje a formuluje, jako kardiochirurg přemýšlí v přesných řezech. Kardiochirurg Radovan Jursa dělí svůj život mezi rodinu, práci na sále a umění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.