Tereza Horváthová: Hřbitovy

Měla by zajet na hřbitov, ale pořád neví, proč vlastně, nikdy v sobě nedokázala probudit ten správný pocit, který by, jak si představuje, měl nastat, když přichází k hrobům.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Předměstí

Něco jako hluboké propojení mezi ní a jejími předky nebo přáteli, napojení na nepřerušený rozhovor, ve kterém by měla pomyslet na svou vlastní smrtelnost a na tu poněkud zvláštní možnost, že duše jsou nesmrtelné. Hřbitovy ji rozptylují, příliš odrážejí kulturu pozůstalých. Ve skutečnosti když přijde na hřbitov, myslí spíš na houby a rostliny postupně prorůstající tělem, na dlouhé tlení, na to, jak se z těl stává země... Místo, aby se soustředila na sebe a na ně, čte rodinná jména na velkých pískovcových hrobkách a těší se z jejich nezvyklého zvuku.

Projde kolem vyleštěných mramorových náhrobků cirkusáckých rodin, zavalených pestrou směsicí umělohmotných kytic, květináčů a věčných světel, a trochu žárlí na to, že oni to umějí. I když k tomu potřebují ty příšerné cetky, zdá se jí, že jsou v nějakém spojení, které ona ze sebe nedokáže vydolovat. Když jednou za čas přijede, většinou spěchá, koupí kytku v umělohmotném květináči a má pak výčitky, že na své mrtvé nemyslí častěji a že nemá nějaký lepší nápad, než tu kytku a ubohou svíčku v průsvitném plastu, která stejně ještě ten den zhasne.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jak jsem se měla stát prozaičkou

Její dědeček, veselý, trochu podsaditý člověk, s ní zašel na hřbitov jednou nebo dvakrát za život a pyšně jí ukazoval rozptylovou loučku, kterou jako předseda přátel žehu vybojoval se správou hřbitova. Loučka ležela uprostřed venkovského hřbitova a byla obklopená řadou ošklivých náhrobků s urnami. Přemýšlela, proč tam vlastně je, když vítr stejně popel časem rozfouká.

Představa letícího popela se jí chvíli líbila, ale pak myslela na to, kam všude se popel mrtvých mohl dostat, a říkala si, že ona sama by nechtěla být rozptýleným popelem a zachytnout se někomu o podrážku nebo se stát nánosem nějaké stoleté mastné špíny… Dědy se nezeptala. Koneckonců popel jeho nejstarší dcery odpočíval, co si pamatovala, v urně v tmavě hnědém prádelníku z ohýbané dubové dýhy.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O jisté vášni

Na otcově hrobě roste břečťan a jednou zahlédla, jak po bronzovém náhrobku běží malá černá veverka. Na chvilku si sedla, rozhlížela se, napjatá jako strunka, jako by na někoho čekala, a pak bleskurychle vyšplhala po hladkém kmeni černého smrku, který roste nad sousedem. Když byla malá, jednou se podle odhozených prázdných lískových skořápek při pravidelné procházce po hřbitovech snažila vysledovat, kde má veverka hnízdo, a chodila celé odpoledne po hřbitově se zakloněnou hlavou...

Město hřbitovních veverek bylo divukrásné, žily ve vysokých hladkých domech zastíněných baldachýny z barevného listí a jejich tajemná sídla plná složitých chodeb měla hned několik neviditelných vchodů. Na vrcholcích jejich paláců posedávali ptáci a zpívali nekonečné příběhy, které pak veverky vyprávěly svým mláďatům. Byly to pradávné příběhy těl lidí, která ležela hluboko pod nimi a pomalu tlela a na která už všichni zapomněli.

Stromy na hřbitově už opadaly, brodí se zářivě žlutým listím v ruce umělohmotné světýlko a vřes. Ten loňský tam byl až do jara.