Severokorejci žijí z malých radostí. Režim jim neumí zakázat chutě či vůně, říká Nina Špitálníková

„Myslím, že existuje,“ říká Nina. „Stát nedokáže pojmout všechno. Je to vidět na takových maličkých radostech. Vyprávějí, jak milovali nějakou písničku, jak tančili, jak se zamilovali, vzpomínají na chutě, vůně. To jsou věci, které nejsou spojené s režimem. Severokorejec musí devadesát procent času věnovat straně a blahořečení velkému vůdci. Pořád je tam ale těch deset procent, které tvoří lidství. To z tebe žádný režim nemůže vydolovat.“ 

K oněm vzácným deseti procentům se Špitálníková snaží dostat v rozhovorech se severokorejskými uprchlíky. Ne vždycky se to tak úplně podaří, protože její respondenti se samozřejmě potýkají s těžkými traumaty. Vzpomínají na hlad, deset let strávených na vojně, řeší minulost plnou sexuálního obtěžování nebo ztrátu rodiny. Také ale řeší kamarády, tajné účesy podle filmových hvězd, tetování pořízená v nelegálních tatérských salonech. Nebo lásku.

„Mají stejné trable jako my. Také mají zlomená srdce,“ vysvětluje. „Dělala jsem jeden rozhovor a měla zrovna sama problém se vztahem. Potřebovala jsem se té Severokorejce vyplakat, což zní šíleně. A paní mi řekla: Můj mě taky nemiloval. Zjistíš, že jste si strašně podobní.“

Jak špatně je na tom Severní Korea dnes? Co člověku hrozí, když si ustřihne vlasy o centimetr více, než je předepsáno? A proč mají Severokorejci tak rádi komiksy? Poslechněte si Liberaturu s Ninou Špitálníkovou o její knize Svědectví o životě v KLDR.