Rok od ničivého tornáda: Tornádo jim vzalo domy i vzpomínky. Teď však díky dárcům budují nové

Na jejím webu propojil konkrétních 300 zasažených s dárci, kteří tak mohli věnovat nejen věci, ale třeba i ubytovací kapacitu nebo svůj čas. Zároveň bylo možné zaslat do sbírky Pomáhejte s námi Moravě i peněžní příspěvek. Jako první přispěla společnost Kaufland, a to 5 miliony korun. „Celkem se díky dárcům vybralo 21,6 milionu korun, z čehož jsme 20,5 milionu korun rozdělili ve třech fázích do 119 domácností, které získaly finanční příspěvek ve výši od 40 000 Kč do 2,4 milion korun. 916 000 Kč jsme pak rozdělili mezi 3 organizace, které v postižených obcích zajišťovaly psychosociální pomoc obyvatelům, ale i učitelům a terénním sociálním pracovníkům,“ upřesnila cestu peněz ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová.

Jedním z příběhů, které jste po nečekaném zásahu tornáda pomohli změnit k lepšímu, je ten paní Lucie a její rodiny. Nejvíce celá událost zasáhla jejich dědečka, a to jak škodou na majetku, tak na duši. I když mu tornádo zničilo dům do základů, odmítal ho opustit. Byl to to celý jeho život. Vyrovnat se se ztrátou majetku je snadnější, než ztratit svoje rodinné fotky a zdi domova plné vzpomínek. Přesto je nutné začít znovu, mít střechu nad hlavou a budovat domov nový. 

‍„Než přišlo tornádo, byl tady přízemní domeček, ve kterém děda žil přes 40 let. V ten den si, jako každý večer, otevřel na verandě svoje pivko, zapálil cigaretu a pustil rádio. Když uslyšel hukot, myslel si, že jede vlak, ale hluk se zvyšoval a s ním i otřesy. Když tornádo začalo zvedat střechu z domu, začal se celý třást. Dědu nabralo nohama a protáhlo zavřeným oknem, kde ho zahodilo na dvůr. Tam ho manžel potom našel. Ležel na zemi s pořezanou nohou,” vzpomíná paní Lucie na okamžiky, které změnily dědečkův život na dlouhou dobu velmi zásadně. Odmítal totiž svůj dům opustit, a to i přesto, že byl určený k demolici a pro pobyt životu nebezpečný.

„Děda se vracel do toho rozbitého domu den co den. Odmítal ho opustit. Musela jsem mu sehnat stan, který si postavil na dvorku a v něm spal. S tím, že se odsud nehne. Báli jsme se, že se tam nastěhuje, a tak jsme nechali trosky co nejdříve zbourat a odvézt. Byl tu dvakrát psycholog, který s dědou mluvil, jednou s nimi i odjel, ale pak jim utekl a zase se sem vrátil. Vypadalo to beznadějně, a tak dokonce došlo i na policejní eskortu. Ta si se situací poradila skvěle. Přijeli tři chlapi policajti a vzali dědu do hospody na pivo,” vzpomíná paní Lucie, které se nakonec podařilo prostřednictvím sociálních sítí sehnat během tří týdnů pro dědečka mobilní dům a dodává: „Je tam prý teď natolik spokojený, že už se z něj možná ani nebude chtít stěhovat.“ Dnes už vše paní Hlaváčová vypráví s úsměvem, ale ještě před pár měsíci jí do smíchu určitě nebylo. I když je pravdou, že právě ona patřila mezi ty, kteří vzali rozum do hrsti, nad tragické výjevy kolem se dokázali povznést a začali jednat. Možná také proto, že jejich domov tornádo neponičilo. 

“Když jsem nemohla sehnat bagr nebo tatrovku, prostě jsem si stoupla na silnici a zastavila ji vlastním tělem.”

„Já byla doma se synem. Slyšela jsem hukot, kolem domu poletovaly papíry, ale pomyslela jsem si, že se jen žene velká bouřka. Až po příjezdu manžela jsem zjistila, co se v sousedství stalo. Sedli jsme do auta a jeli za dědou. I když autem se dalo dojet jen kousek, protože chodníky i silnice byly zasypané. Bylo jasné, kolik práce všechny čeká, tak jsme se do ní pustili. Bylo málo všeho. Málo materiálu, málo řemeslníků, málo strojů. Já jsem to dělala tak, že jak byla obnovené doprava na silnici, tak co jsem potřebovala, to jsem si zastavila. Prostě jsem si stoupla do silnice. Domluvili jsme se s chlapama, dali jsme si čas a oni pak vážně přijeli. Sehnala jsem tatrovku, sehnala jsem bagr. Jak to viděli sousedi, tak pak za mnou chodili a chtěli pomoct sehnat techniku i pro sebe,” popisuje paní Hlaváčová, ze které se neplánovaně stala organizátorka. Alespoň co se organizace oprav týče, vedla si na výbornou a skutečně pomáhala všem kolem. Sehnala v nedalekém Hodoníně dokonce slevy na materiál, kterého je ale i v této době pořád zoufale málo. I když to teď v obci vypadá daleko lépe než před půl rokem, mnozí ještě nemají ani základové desky. Zkrátka proto, že čekají na stavební materiál. 

„My máme teď před sebou práci na střeše, chystáme koupelnu, elektřinu. Na Vánoce bychom chtěli mít hotovo. Velmi nám pomohly peníze od dárců. Nám konkrétně nejvíce pomohl Nadační fond Českého rozhlasu, Člověk v tísni a Lesy České republiky. Peníze přicházely hned v prvních dnech po tragédii, ta rychlost a spolupráce byla úžasná. Problém je ten, že neskutečně zdražil materiál, a tak je náš rozpočet jiný, než jsme původně čekali. Peníze nám určitě moc pomůžou, ale stačit nebudou. Víme, že jsou ještě některé sbírky otevřené k čerpání, ale chceme se snažit i sami, ať ty peníze pomůžou ještě jiným lidem, kteří si sami nemůžou poradit,” říká s vděčností paní Lucie. 

Z trosek se rodí nové domy, ale také silnější rodinná pouta

Podle paní Hlaváčové tornádo obrátilo většině lidí z postižené oblasti život naruby. Někteří z nich na jaře teprve dodělali domy, aby pak za pár týdnů o všechno přišli. Jiní čekali rodinu, a vzalo jim to nachystané dětské pokojíčky. Ještě dnes, když se zvedne vítr a blíží se bouřka, koukají se strachem z oken. 

„Kdyby se to opakovalo, mnozí z těch lidí už by to psychicky nezvládli. Ta tragédie přinesla do každé rodiny velký stres, ale také to tu rodinu semklo. Dokázali zabojovat a udělat vše znovu. Vzájemně jsme si pomáhali jako sousedé. Jako lidé. Já sama jsem se snažila všem vyhovět a pomoci. Když mi podnikatelé darovali stavební materiál, rozdělovala jsem to mezi lidi tak, aby každý něco dostal. Organizovala jsem dobrovolníky, kteří přišli s nabídkou pomoci tak, aby byla jejich pomoc co nejefektivnější a pro co nejvíce rodin. Zajistila jsem ubytování pro deset lidí v sousedství, v Mikulčicích, které funguje ještě teď, když je třeba místo pro pomocníky. Každý dělal, co mohl. A děkujeme všem, kteří stáli při nás. Ať už fyzickou prací, peněžní podporou, ale hlavně tou psychickou,” uzavírá poděkováním Lucie.