Petr Honzejk: Definice trucovitosti na tři – ANO
Hnutí ANO se už nebude účastnit konzultací o důchodové reformě u prezidenta republiky. Účast zrušilo na poslední chvíli. Je to dílem neuctivé, dílem trucovité, zkrátka politicky nekulturní. Ale především je to politováníhodné z hlediska perspektivy fungování českého státu a celkově života v Česku.
Trucovitost je vidět ze sledu výroků. Strana Andreje Babiše nejdřív řekla: „Vy nechcete jednat s opozicí!“ Pak prezident přišel s nabídkou jednání, vláda na něj přistoupila a ANO vykřiklo: „Vy byste nás stejně neposlouchali, nikam nejdeme!“ Jako malé děti na pískovišti, dějišti zrodu „lopatkové teorie“ Andreje Babiše.
Čtěte také
Vypadalo to přitom ze začátku až neuvěřitelně nadějně. Napoprvé zástupci ANO na Hrad přišli, Alena Schillerová s Karlem Havlíčkem se chovali rozumně. Podle prezidenta připustili, že důchodový systém je neudržitelný a že je nutné se bavit o posouvání věkové hranice pro odchod do důchodu. Schillerová jen dodala, že chce ještě vidět analýzy od ministerstva práce, aby bylo jasné, jak na tom Česko je. Marian Jurečka slíbil, že jí dá pracovní verzi.
Bylo to z obou stran konstruktivní, mohlo se klidně pokračovat dál. Pak se ale vrátil z dovolené Andrej Babiš, prohlásil, že se o posouvání věkové hranice vůbec nebude bavit, oba místopředsedové hnutí sklopili uši jako Havlíčkův velšteriér Betyna a bylo po jednání.
Čtěte také
Důvod krachu úplně jednoduchý: Babiš ví, že důchodová reforma je v principu nepopulární záležitost, speciálně jeho voliči žádnou reformu nechtějí. Ve volbách se na ní nedá nic získat. A tak v ní chce vykoupat současnou vládu. Sám sice říká, že s něčím „reformním“ přijde, ale je záhada s čím.
Zvyšovat věk odchodu do důchodu nechce, snižovat důchody nechce, zvyšovat daně nechce. Mytický lepší výběr daní je sice hezká myšlenka, ale – jako když plivne do vysychajícího populačního moře. Pokud hnutí ANO neobjevilo na českém území mocné ložisko ropy, tak to prostě finančně nemůže vyjít.
Čtěte také
Tady mimochodem hezky vidíme rozdíl mezi standardní levicovou stranou a populisty. Levice poctivě řekne: Na důchody není, zvyšovat věkovou hranici nechceme, tak musíme zvednout daně. A přijde s daňovou progresí, většími firemními daněmi, sektorovými daněmi a tak dále. Někomu se to nemusí líbit, protože to může podvazovat ekonomickou aktivitu a investice, ale je v tom alespoň nějaká racionalita a odpovědnost.
Populisté naproti tomu v klidu bájí, že se celý problém, pokud vůbec existuje, nějak vyřeší, že se nikoho nic negativně nedotkne a že bude líp. Racionalita v tom není, ale hezky se to poslouchá. Takže je z toho jasné, proč mají populisté před stranami, které se odmítají zcela proměnit ve vypravěče pohádek, obrovskou výhodu.
Krajně nešťastné
Celé je to z pohledu perspektivy Česka krajně nešťastné. Důchodová reforma je mimo veškerou pochybnost tím, na čem by se měla pokud možno shodnout celá politická reprezentace. Není to záležitost na jedno volební období. Je to, vzhledem k neradostnému demografickému vývoji, záležitost na desetiletí dopředu.
Čtěte také
Situace, kdy jedna vláda přijde s reformou a druhá ji zruší, jako se to stalo s Nečasovou reformou, stojící na soukromém spoření, po nástupu Sobotkovy a Babišovy vlády v roce 2013, je naprosto zhoubná.
Teď zjevně stojíme před podobným karambolem. Je samozřejmě možné, že to Babiš a spol. hrají tak, že nechají Fialovu vládu za stálého vrčení reformu udělat, aby po volbách, které pravděpodobně vyhrají, řekli: Ok, už to tak nechme. Což by bylo v rámci možného ještě snesitelné. Horší by bylo, kdyby byli skutečně rozhodnuti reformu zrušit, napůjčovat si na důchody další desítky a stovky miliard a přivést zemi spokojených důchodců na pokraj krachu.
Ale ať už to dopadne, jak to dopadne – často se říká, že podmínkou pro to, aby se dalo podnikat, je předvídatelnost podmínek, které stanoví stát. Tady bychom to mohli rozšířit. Předvídatelnost chování státu je i podmínkou, aby se dalo v zemi normálně žít. Protože k životu patří i plánování budoucnosti. Což v současném Česku, kvůli neochotě Andreje Babiše přiznat realitu a bavit se o konsenzuálním řešení důchodového problému, zjevně moc nejde.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
