Petr Beneš: V kostele
Zasunul jsem se do úzké kostelní lavice. Mám narozeniny a chtěl jsem chvilku pobýt na místě, kde mé křesťanství začínalo. Ukázalo se to trochu méně sebetrýznivým než následné putování místy mého dětství. Křesťanství nějak trvá, dětství je definitivně pryč. A možnosti, které s sebou v naději neslo, jsou teď užší než ta kostelní lavice.
Chvíli jsem byl v kostele sám. Potom se tam začali trousit ojedinělí turisté. Kostel sice leží v samém centru Prahy, ale trochu poodchýlený od hlavní turistické trasy, na níž město zúžili průvodci a mapy od Googlu. Dá se tu tedy posedět v relativním klidu. Občasní turisté většinou neruší. Naopak, jejich přítomnost pomáhá vracet se z neuspořádaných myšlenek do reality.
Čtěte také
Lidé se většinou zastaví u vchodu do hlavní kostelní lodi. Občas se ale vyskytnou tací, kteří si chtějí kostel důkladněji prohlédnout. Pronikají do něj jako objevitelé do hustého pralesa. Postupují po vyšlapaných stezkách, prostor před sebou rozevírají listováním v průvodcích a identifikují viděné s textem knihy. Sama jména jim ale ne vždy pomohou pochopit, co vidí. Spíše zdvojují cizost. Předmět zůstává neznámý, i když je pojmenován.
Přepínám do modu dětství: to, že otec děsivý kovový zobák pojmenoval hasák, mi ani trochu nepomohlo pochopit, k čemu vlastně je. Bál jsem se pak předmětu i slova. Dívám se, jak objevitelé systematicky postupují prostorem kostela a evidují to, co spatří, ve svém fotoaparátu. Později to budou třídit, systematizovat, porovnávat s tím, co viděli jinde, aby to mohli předložit jako svědectví, že tam byli a tak že to tam je.
Jiní, okouzlenější (poznají se podle toho, že v rukou nemají ani průvodce ani mobil s mapami ani fotoaparát), kloužou prostorem kostela jako lasturou s mnoha záhyby. Kostel je kontinuum, ne sbírka předmětů. Jsou vždy trochu napřed, nesetrvají u jednoho artefaktu, ale míří k další zatáčce a to, co viděli dosud, berou s sebou. Baví je to pronikání, pohyb v prostoru plném nashromážděného, bděle přítomného času. V paměti si neodnášejí katalog naskenovaných předmětů, ale gesto, pohyb, způsob osvojení prostoru a času.
Čtěte také
Vzpomínám si, jak jsem se jako malý naučil zvláštní pohyb dopředu s meziskokem do výšky na jedné noze. Něco mezi letem vzhůru a během vpřed. Zastavení přítomnosti a její přenesení do budoucna. Působilo to nemotorně, ale bylo to nesmírně lehké. Nostalgie a zvídavost spolu.
Nakonec přicházejí dvě starší ženy. Mluví tak významně potichu, že je to nestoudnější, než kdyby křičely jako na trhu. Nebo v secondhandu. Chovají se tu totiž přesně jako tam. Je jim jasné, co chtějí, upozorňují se na nejlepší kousky, odhalují je, probírají se jimi očima. Jako saky a halenkami, aniž by je nějak tížilo, že je předtím nosil někdo jiný. Možná právě proto neumím nakupovat v secondhandu. S každým kouskem bych na sebe musel navléci jeho minulost. Jenže ta moje byla jiná. Co kdyby se nesnesly? Co kdybych vodil bývalého majitele tam, kam by on nikdy nevkročil?
Čtěte také
Náhle je pro mne kostel strašně těžký, nesedí mi, je mi úzko. Jako když jsem se v dětství zavíral do bedny na peřiny. Chvíli mi tam bylo dobře, byl jsem schovaný, obklopený konejšivým šerem, v bytě s rodiči a bratrem, a přece nějak ve svém světě. Jenže pak jsem dostal panický strach, že bednu nebudu moci otevřít, a jako plavec, který byl příliš dlouho pod vodou, prudce jsem se vynořil za odklopeným víkem.
Jenže úzkost v bedně nezůstala. Rozepjala se ve mně. Jako trvalý způsob přítomnosti ve světě. Nedá se zcela utišit, pojmenovat, zařadit. Celý život se s urputnou zvídavostí učíme gestu, jak ji nést. A přesto si občas povyskočit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
