Osudy Libora Kvapila. Rozhlasové vzpomínání olomouckého lékaře a skauta

Narodil se 27. listopadu 1936 v Olomouci jako mladší ze dvou synů. Matka absolvovala obchodní školu, otec byl krejčím. Jeden pokoj v jejich bytě vždy zabírala dílna. „Rodiče neměli maturitu, ale byli to velcí čtenáři, měli předplatné do olomouckého divadla a často poslouchali rozhlasové hry,“ vzpomíná Libor Kvapil. Mezi jejich známými byli lékaři, malíři, herci a spisovatelé Bohumír Dvorský, Stanislav Menšík, František Tichý, Jan Zrzavý, Václav Renč nebo Otto František Babler.

Hned po skončení 2. světové války se Libor Kvapil přihlásil do skauta a nastoupil k Ostrým hochům. Slib skládal u rybníka Zumporku u Žďáru nad Sázavou. „Obřad to byl nesmírně působivý. Zavazovali jsme se k lásce k Československé republice a k tomu být připraveni pomáhat svým bližním,“ vzpomíná.

Přestože komunistický režim organizaci v letech 1950 a 1970 zakázal, na jeho osobních postojích se nic neměnilo. Jednou skautem, vždycky skautem, to je heslo Libora Kvapila, který má přezdívku Sir. Za zásluhy mu byl v roce 2020 udělen Řád stříbrného vlka, nejvyšší vyznamenání české skautské organizace Junák – český skaut pro muže.

Ještě na základní škole se Libor Kvapil rozhodl, že bude lékařem, což se mu splnilo, přestože, jak přiznává, studium na olomoucké univerzitě pro něj nebylo snadné. Promoval v roce 1961 a umístěnku dostal do šumperské nemocnice, ve které vystřídal řadu oddělení, od interny přes gynekologii až po neurologii. Odtud přestoupil z rodinných důvodů, už jako ženatý muž, do Šternberka. Právě tady zastoupil nemocnou lékařku v závodní ordinaci. „Mělo to být jen na pár týdnů, ale obvod už mi zůstal na celý život. Nikdy jsem toho nelitoval,“ zdůrazňuje.

Ordinoval na mnoha místech, až zakotvil na olomoucké poliklinice. „Po Sametové revoluci jsem si netroufal se osamostatnit, považoval jsem se za slušného řemeslníka, ale ne podnikatele,“ říká. Více než dvacet let vyučoval praktického lékařství a vedl postgraduální přípravu na atestaci z tohoto oboru. V roce 2006 získal zlatou medaili „Za zásluhy o rozvoj Univerzity Palackého v Olomouci“ a o deset let později druhou, pamětní.

Ve svých jeden a sedmdesáti letech dostal nabídku pracovat v ordinaci pro lidi bez domova, kterou jako první v republice otevírala olomoucká Charita. Přijal. „Bral jsem to jako výzvu,“ konstatuje s tím, že šlo o práci, která ho jednoznačně obohatila. V ordinaci prožil dvanáct let a těší ho, že má následovníky, kteří svou práci dělají velmi dobře.

„Za všechno, co jsem v životě dokázal, vděčím manželce Ivaně, která mi poskytla takové zázemí, že jsem se mohl věnovat všemu, co jsem měl rád a co mě bavilo. Prožili jsme spolu krásných a naplněných šedesát let,“ skromně upozorňuje Libor Kvapil.