Můj život s hudbou a lidmi kolem ní. Osudy Miloše Štědroně

„Rod mého otce přišel na Moravu v devadesátých letech 19. století a byl to typický hudebnický rod, kde se láska k hudbě dědila z generace na generaci,“ začíná své vzpomínání pro Osudy Miloš Štědroň. „Můj dědeček František hrál na několik nástrojů, a když přišel do Vyškova na Moravě, založil tam orchestr. Tatínkův bratr Bohumír byl vynikající pianista, vystudoval hudební vědu u Vladimíra Helferta, stal se uznávaným hudebním vědcem a profesorem na brněnské Masarykově univerzitě.“

Byl to právě strýc Bohumír Štědroň, který měl na synovce největší vliv: „Vodil mě už jako malé dítě na koncerty, do divadla, seznámil mě s brněnskými hudebními osobnostmi, jako byli profesor Ludvík Kundera, pozdější rektor Janáčkovy akademie múzických umění, skladatelé Josef Blatný nebo Vilém Petrželka. A abych nezapomněl na moji krásnou a hodnou maminku, která byla učitelkou hudby, studovala konzervatoř ještě za dob Leoše Janáčka a přivedla mě k další výrazné osobnosti, profesorce Anně Holubové, u níž jsem studoval klavír.“

Janáček je červenou nití mého života.
Miloš Štědroň

Už jako sedmiletý viděl poprvé na jevišti Její pastorkyni a zúčastnil se slavné světové premiéry Osudu Leoše Janáčka v roce 1958. Janáčkova hudba ho okouzlila natolik, že se jí věnuje po celý svůj profesionální život: své badatelské poznatky shrnul v rozsáhlé monografii Leoš Janáček a hudba 20. století.

Čtěte také

Ježek v kleci amerického exilu aneb Poslední roky, měsíce a dny Jaroslava Ježka

„Janáček je jakousi červenou nití mého života, mého mládí už od dětství, od útlého věku. Jednak jsem ho slyšel, jednak jsem ho hrál, stále více se o něm mluvilo, tak jak jeho hvězda stoupala od padesátých let. Když připomenu operu, do které jsem tehdy chodil prakticky několikrát týdně, tak jsem se od dětství zcela samozřejmě seznamoval se starou janáčkovskou gardou, která zpívala celý operní repertoár, nejenom Janáčka; ten byl totiž považován za zvláštní kmenovou dramaturgii, za něco, co je typické pro Brno, co tady vzniklo a co zde dostalo mezinárodní punc. Vybavují se mi taková jména, jako byla Míla Ledererová, vynikající koloraturní operní pěvkyně půvabného zevnějšku, která – to jsme tehdy ještě nevěděli – začínala v Osvobozeném divadle a pro niž Jaroslav Ježek  napsal píseň Život je jen náhoda. Dále Libuše Domanínská, velká janáčkovská zpěvačka, asi nejlepší Jenůfa vůbec. Helena Burianová – Jadviga Vysočanská, Marie Steinerová – fenomenální Kostelnička. Soňa Červená, kterou jsme byli uchváceni, já jako mladý kluk jsem byl do ní zamilovaný, stejně tak i všichni ostatní kluci, protože tak skvělá zpěvačka po herecké a pěvecké stránce tady dlouho nebyla a nebude. Vzpomínám na jejího Růžového kavalíra, když zpívala Oktaviána. V té době jsem se už rozhodl, že se budu hudbou zabývat profesionálněji, a proto jsem ji začal studovat.“

Čtěte také

Snažím se přispět k tomu, aby Brno bylo městem svobodným, vtipným a kultivovalo jinakost, říká umělecký šéf Divadla Husa na provázku Martin Sládeček

Dalším z významných mezníků v životě Miloše Štědroně bylo založení Divadla Husa na provázku, u jehož zrodu na konci šedesátých let stál. Spolupracoval s režiséry Petrem Scherhauferem, Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou, napsal hudbu k desítkám inscenací, z nichž snad ta nejslavnější Balada pro banditu už dnes téměř zlidověla.

Za přímo osudové označuje setkání s basklarinetistou Josefem Horákem a klavíristkou Emmou Kovárnovou – se souborem Due Boemi di Praha spolupracuje téměř čtyřicet let. V roce 1963 se potkává s kapelníkem Gustavem Bromem a s Brněnským orchestrem lidových nástrojů. Pro oba orchestry složil a upravil desítky skladeb, později spolupracuje také se souborem Dama Dama, v posledních letech nechybí téměř u žádných vydaných skladeb Ivy Bittové...

A to je jen malá ukázka ze vzpomínek profesora Štědroně, k jehož významnému životnímu jubileu (narozen 9. února 1942) zařadila stanice Vltava reprízu jeho desetidílných vzpomínek.