Milej zlatej, tohle jsou domy, co teď budeš dělat. Martin Rajniš mluví o jednoduchosti a kráse, kterou vyznává v architektuře
„Před pětadvaceti lety jsem se utrhl ze řetězu, stávající büro jsem věnoval kamarádům a odjel do světa. Čím dál víc jsem přemýšlel o tom, proč je mi tak smutno, když se vracím do Čech. Uvědomil jsem si, že mi nesedí způsob, jak se tu staví i jak se tu žije,“ popisuje architekt Martin Rajniš moment, kdy se rozhodl pro výhradní práci se dřevem a přírodními materiály. Do Vizitky ho pozval Ondřej Cihlář.
Měl pět psů, sedm lodí a tři ženy. Hovoří o sobě jako o dysgrafikovi a dyslektikovi, který si hlavu nezamořuje ničím, co není třeba znát a vědět. Ve svém ateliéru Huť architektury dává práci šesti dalším špičkovým architektům napříč generacemi, a kdyby si mohl znovu vybírat bydlení, zvolil by starý dům na Starém Městě v centru Prahy anebo kus zaplaveného území. V současné době připravuje knihu a paralelně pracuje na řadě architektonických projektů. Ve Vizitce zmínil pivovar, v němž se bude čepovat ležák Rajniš. „Když se urvete ze řetězu a všemi těmi soutěžemi a prací vyděláte dost peněz na to, abyste žabomyší problémy mohl řešit šekem a ne smutkem, čeká vás úžasná práce. Není úžasnější věc než dělat pořádnou architekturu,“ odpověděl ve Vizitce na dotaz, jak se mu jako architektovi žije.
Martin Rajniš, absolvent ČVUT s doktorátem z AVU, se v minulosti podílel na stavbě obchodního domu Máj anebo smíchovského nákupního centra, v posledních dvaceti letech se ovšem věnuje výhradně stavbám z přírodních materiálů. Populární je především vzducholoď v pražském Centru současného umění Dox nebo budova poštovny na Sněžce. Jeho doménou jsou hlavně rozhledny, za jednu z nich, Doubravku na Praze 14, je letos nominovaný na Českou cenu za architekturu. Ve Vizitce popsal klíčový moment, který změnil jeho přemýšlení o architektuře.
Krásný, musí to být krásný za každou cenu
„Před pětadvaceti lety jsem se utrhl ze řetězu, stávající büro jsem věnoval kamarádům a odjel do světa. Čím dál víc jsem přemýšlel o tom, proč je mi tak smutno, když se vracím do Čech. Uvědomil jsem si, že mi nesedí způsob, jak se tu staví i jak se tu žije, a v osmapadesáti jsem si řekl, že se pokusím přehodit výhybky života i architektury. A začal jsem dělat jiné domy.“ Prvním takovým domkem – vejminkem – byl domov pro vážně nemocného kamaráda, fotografa Pavla Štěchu. „Tento dům mi změnil život. Udělali jsme ho s mými studenty a jeho fotky tehdy chtělo otisknout asi patnáct časopisů, to se mi do té doby nestalo. Pavel za mnou tehdy přišel, vypadal líp a říkal mi: ten barák mě drží při životě, koukám na terase k obzoru a je mi fajn. A já si řekl: milej zlatej, tohle jsou domy, co teď budeš dělat. Levný, jednoduchý a hlavně krásný, musí být krásný za každý cenu.“
Ve Vizitce také popsal svou účast na stavbě obchodního centra Nový Smíchov, které vzniklo v páté pražské části na přelomu devadesátých a nultých let. Tedy v době, kdy se Rajniš ještě věnoval stavbám z betonu či skla. Projekt pro něj byl sice finančně výhodný, spousta energie ale padla na přemlouvání investorů, aby volili méně invazivní a estetičtější cestu. „Kdybych na to měl ty peníze já sám, udělal bych to úplně jinak. Přitom si ale nemyslím, že ta budova je špatně, své velké bříško a mohutné údy schovala za kulisy. Ty kulisy dělají město, to je v pořádku. Taky bezdomovci sem táhnou, což je dobré znamení. Já zkrátka svým starým stavbám držím palce, i když teď už kráčím jinou cestou.“
Proč se v České republice tolik daří rozhlednám? Proč svůj ateliér pojmenoval Huť architektury? Jaká místa a jaké domy mu v Praze chybí, kde rád tráví čas a proč rád spolupracuje s kreativními lidmi ze Sudet? Poslechněte si celou Vizitku Martina Rajniše.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
