Magdalena Platzová: Moje teta

A nejen, že se podle ní zařídila, teta je se svou situací spokojena. Jako by zároveň pronikla nejen do Pascalova skepticismu, ale i do etiky Barucha Spinozy, který definoval lidské štěstí jako porozumění všem aspektům naší jednotlivé existence a jejich uspořádání do správného poměru.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Zdenka v Paříži

Moje teta je jedním z mála lidí, jimž můžete kdykoli zavolat bez obavy, že vám zkazí náladu.

Podle hlasu byste nikdy nepoznali, že jí bude za pár týdnů devadesát. A pokud si na něco stěžuje, je to jen její vlastní lenost, ale je to jen tak naoko, laškovně, ani za nic by se jí nevzdala. Vždyť je to právě tato lenost, která je základem jejího štěstí. Tím, že vyhovuje rozumným způsobem svému přirozenému sklonu, našla teta dokonalou rovnováhu, která jí do pozdního věku umožnila zachovat si jasnou mysl a hlavně neuvěřitelně pevné fyzické zdraví.

Teta čte bez brýlí, má všechny zuby, bere jen prášky na tlak a trochu se hrbí, ale ne proto, že by musela, že by se jí snad deformovala páteř, ale proto, že je líná se narovnat. Když má ruce blíž u země, je jednodušší něco sebrat, zamést a tak podobně. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sirény a hvězdy

Když teta nikam nemusí a nikoho nečeká, zůstane celý den v posteli, kterou si zařídila jako malý ostrůvek pro trosečníka. Což je role, která jí vždy vyhovovala. Na dosah má vše, co potřebuje, hlavně rádio a knihy. Dříve se ráda dívala na televizi, ale ta se při současném uspořádání tetina života ocitla za jejími zády, permanentně vypnutá. Tetu prý ruší a nic zajímavého tam stejně nedávají.

Občas samozřejmě musí vstát. Dojít si na záchod, nebo si připravit jídlo. Obědy jí poslední dobou vozí rozvážková služba, jejich kvalitu si teta, která není rozmazlená, vůbec nemůže vynachválit. Jedno jídlo s polévkou jí navíc vystačí nadvakrát. Obědy jsou přiváženy v přepravce, kterou teta po použití pečlivě omyje a osuší, aby si ji pracovnice mohla vzít zpět. Tím pádem nevyrábí skoro žádný odpad, její uhlíková stopa se blíží nule.

Vzhledem k tomu, že sedí a čte v posteli pod dekou, nemusí ani moc topit.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Alžírsko, skulinou

V tuto chvíli je vám asi jasné, že moje teta, povoláním učitelka klavíru, je vášnivá čtenářka. Vždycky byla. A pokud si pamatuji, vždy si vystačila s velice omezeným přísunem nové literatury. Čerpá z knihovny, kterou zdědila po rodičích a ta obsahuje především klasiky. Tetě nevadí číst knihy stále znovu, v rozmezí let. Čte pomalu, dělá si poznámky, a pokud jí něco není jasné, vyhledává si informace. Nikoli snad na googlu, teta je nepřipojena, ale v encyklopedii. Když jí telefonuji, nejradši vždycky mluvíme o tom, co zrovna čte.

Na jaře byla ponořena do Tolstého Vojny a míru, a třebaže ten román četla jistě po několikáté, nepřekáželo jí to v tom, aby byla naprosto pohlcena a napjata, skoro neměla čas se mnou promluvit. Ve chvílích oddechu louskala Němcovou, tu má vždycky někde na dosah. Hlavně povídky. Ale i pohádky měla teta vždy ráda, a když jsme byly se sestrou malé, předčítala nám je s rozkoší a nenapodobitelným šarmem.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dobrodružství Petra Pepře

Některé tetiny čtenářské touhy se cyklicky vracejí. Například v zimě, v čase kolem Vánoc, si teta vytahá z knihovny všechny svazky pojednávající o výpravách na Jižní a Severní pól. Má jich celý štos, s obrázky a mapkami. Pak sedí v teple, ve svojí posteli, čte a trne nad odvahou a útrapami dávno mrtvých polárních objevitelů. V kontrastu k nebezpečenstvím, jimž čelili ve sněhu a mrazu, jí připadá její vlastní pohodlí ještě slastnější. I když se za ně tak trochu stydí.

Jestli pak my, po světě rozlítaní, si dokážeme něco takhle užít.  A s tak malými náklady. Opravdu, buďme jako moje teta. To přeju sobě i vám.