Lucie Zakopalová: Všude dobře, nebo doma nejlíp?
Mé polské známé nepřestává udivovat česká „usazenost“: mnohem menší ochota se stěhovat, ale i spokojenost se svou vlastní zemí.
Pro Poláky je přirozenější vyrazit za novým životem do zahraničí. A dokazují to i čísla: vedle 39 milionů Poláků v Polsku najdeme dalších zhruba 21 milionů v různých státech po celém světě. Tento fenomén má i své jméno: Polonia. Označuje Poláky, kteří trvale žijí v zahraničí, nebo jejich děti.
Hlubší historickou příčinu můžeme spatřovat v nestálosti polských hranic. Zatímco země koruny české (ač pod různými panovnickými rody a v rámci všemožných uskupení) zůstávaly ve své „kotlině“, Polsko expandovalo na východ, mizelo z mapy pod náporem okupantů a nakonec se po druhé světové válce zrodilo mnohem dále na západ, než se nacházelo kdy dříve.
O polském divadle českému publiku
Cyklus pořadů o polském divadle a jeho české recepci připravil v roce 2014 profesor Jan Hyvnar ve spolupráci s Ladislavem Slívou a Alicí Olmovou. Deset dílů z původně dvacetidílné série reprízujeme v rámci Kontextů u příležitosti Polského týdne na Vltavě. Režii měla Markéta Jahodová, komentář četli Renata Venclová a Martin Finger. Poslouchejte on-line do 23. září 2018.
Poláci byli často nuceni nedobrovolně opustit své domovy a usídlit se jinde. Dodejme, že ani místo pobytu nebylo vždycky aktem svobodné vůle – Sibiř je jedním z míst, která polští vlastenci navštěvovali spíše na doporučení ruských vládců. I nejpůsobivější díla polské literatury ostatně vznikala nezřídka v exilu, který má dlouhou tradici spojenou s romantickými básníky jako Adam Mickiewicz.
A dodejme, že Mickiewicz se narodil na dnešním území Běloruska, studoval v dnes litevském Vilniusu, žil v Rusku, kde se potkával s Puškinem a děkabristy, dlouhou dobu pobýval v Paříži a zemřel v Konstantinopoli. Podobné to bylo s dalšími autory, včetně „polského Jiráska“ – Henryka Sienkiewicze.
Mezi silná exilová a intelektuální centra po celé 20. století patřila Paříž a Londýn, ale například světoznámý Witold Gombrowicz dlouho tvořil v Argentině. Prožít celý život mimo hranice země neznamená, že se cítím méně Polákem. Spíše naopak. I proto Poláci často tvrdí, že „Polsko není místo, ale stav mysli“.
Mobilita má samozřejmě své negativní stránky – například odliv schopných mladých lidí a odborníků, kterému se všechny polské vlády pokoušejí bránit a lákat je zpátky. Nebo čistě ekonomicky motivované cesty do zahraničí, které rozdělují rodiny, protože například otec tráví mimo domov značnou část roku.
Na druhou stranu, polština se vám díky tomu může hodit nejen za naší severní hranicí, ale také ve Spojených státech, Německu, Brazílii, Francii nebo Kanadě – to jsou státy, kde je „Polonie“ nejsilnější. Domluvíte se v Chicagu, Londýně nebo brazilské Kuritibě. A díky poslední vlně emigrace také v každém z koutů Irska či Islandu.
Nelze se tedy divit tomu, že v poslední době slaví po celém světě úspěch polská zahraniční reportáž, texty z Turecka, Japonska, Gruzie, Iráku nebo Ugandy. Poláci jsou světoběžníci. A my jim můžeme ten čerstvý vítr ve vlasech – ať už vane od moře nebo z ukrajinských stepí – závidět.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
