Josef Henke: Proměna. Nedožité 85. výročí narození scenáristy a rozhlasového režiséra připomínáme jeho legendární inscenací

10. leden 2018
02272846.jpeg

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.


12. ledna letošního roku by se dožil osmdesáti pěti let rozhlasový tvůrce Josef Henke. I přes dlouhodobě působící zákazy a diskriminace po sobě zanechal rozsáhlé dílo, které patří k nejpodstatnějším vkladům do základů současné rozhlasové režie. V jeho inscenacích se spojoval temperament a intuice s intelektuální reflexí a vzdělanostním zázemím. On-line k poslechu do 16. ledna 2016.

Večer na téma Josef Henke
2/2

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Ve večeru na téma s datem 10. ledna jsme si osobnost Josefa Henkeho připomněli jednak jeho portrétem, který do cyklu Výroční průvodce rozhlasovou hrou natočil v roce 2013 Petr Adler, a především jeho slavnou adaptací Kafkovy Proměny.  

Josefu Henkemu se podařilo zcela mimořádným způsobem přetavit do zvukového tvaru tíseň a strach, ale i tragikomickou absurditu Proměny. Tato inscenace je navíc první velkou stereofonní kompozicí v českém prostředí.

Sám režisér o svém vnímání příběhu Řehoře Samsy a jeho okolí, nuceného vypořádat se s neočekávanou proměnou, píše:

Kdyby sám fakt proměny obchodního cestujícího Řehoře Samsy nebyl výrazem hlubokého a složitého obrazu lidských vztahů a pocitů, neměla by Kafkova povídka hlubší smysl – byl by to jen hrůzný nebo groteskně hrůzný příběh. Když jsem studoval materiál k Proměně, snažil jsem se pochopit, z čeho pramení až fyzická působivost tohoto díla: z napětí mezi naprostou určitostí a realitou prostředí rodiny Samsovy, reakcí a pocitů postav v jednotlivých situacích a základní „nereálnou“ metaforou. Téměř popisný sloh a vlastně neemotivní jazyk dotvrzuji důslednost umělecké metody Kafkovy Proměny...Stereofonní zpracování může dát pocit reálného prostředí i prostoru, zachovává naprostou přehlednost a ještě nechá dostatek příležitostí posluchačově fantazii. Metafora proměny Řehoře Samsy v podivného brouka se nestane pouhým vizuálním popisem, ale zůstane mnohorozměrnou metaforou, neztratí svou básnivost a filozofický náboj.

Hudbu k inscenaci složil skladatel Marek Kopelent a interpretačně se na realizaci Proměny podílela plejáda předních herců své doby.

Osoby a obsazení: hlas (Jiří Adamíra), Řehoř Samsa, obchodní cestující (Petr Haničinec), otec (Miloš Nedbal), matka (Libuše Havelková), Markéta (Klára Jerneková), prokurista (František Filipovský), Anna, služka (Karolina Slunéčková), posluhovačka (Ludmila Roubíková), 1. nájemník (Jiří Lír), prostřední nájemník (Milan Friedl) a 3. nájemník (Karel Beníško)

Autor: Franz Kafka

Překlad: Zbyněk Sekal

Dramatizace a režie: Josef Henke

Natočeno v roce 1967.

Josef Henke se narodil 12. ledna 1933 v Mladé Boleslavi jako syn ředitele zdravotního ústavu. Po Raisově gymnáziu v Jičíně studoval divadelní a filmovou režii na pražské AMU a externě na FAMU, už tehdy působil v rozhlase a v televizi jako asistent, autor a herec. V Krškově snímku Stříbrný vítr (1954) se mihl coby světlovlasý student a v Kachyňově Králi Šumavy (1959) byl zadržen chrabrými pohraničníky při útěku na Západ. Režíroval mluvené slovo Trnkových Osudů dobrého vojáka Švejka (1956). V roce 1955 ho angažovali do Divadla E. F. Buriana D 34, koncem 50. let byl režisérem literárně-dramatického vysílání Československého rozhlasu.

Ve srovnání s Horčičkovým expresivním režijním pojetím, založeným na dynamice střihů a zvukové pestrosti, dominuje v Henkeho režijních pracích hluboký smysl pro odhalování významových podtextů, detailní a jemné rozkrývání skrytých vrstev postav a příběhů, jemně cizelovaná práce s hereckým výrazem. Znatelná byla inspirace vlivem Emila Františka Buriana.

Z Henkeho režií, jež vznikly v průběhu šedesátých let, jmenujme alespoň několik her a kompozic: M. Krleža: V táboře, K. Čapek-F. Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna, K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat, W. Borchert: Venku přede dveřmi (1963), V. Dyk-E. F. Burian: Krysař, hra na motivy lidových loutkářů Johan doktor Faust, I. Bergman: Malba na dřevě, A. Přidal: Sudičky, F. Kafka – J. Henke: Proměna, F X. Šalda: Zástupové, S. Beckett: Krappova poslední nahrávka.

Henke spoluzakládal poetickou scénu Viola (kde v roce 1971 uvedl vynikající Cocteaův Lidský hlas s Jaroslavou Adamovou) a Lyru Pragensis. Zabýval se teorií uměleckého přednesu a napsal knihu Síla slova (1963). Při normalizačních čistkách byl v roce 1971 z rádia propuštěn, když mu bylo k tíži připsáno natočení desky na památku Jana Palacha Kde končí svět. Živil se jako režisér například v loutkovém divadle v Mostě, v kladenském Lampionu, v Divadle Spejbla a Hurvínka nebo v libereckém Naivním divadle, v animovaném filmu, psal audiovizuální scénáře, spolupracoval rovněž na koncertech souboru Chorea Bohemica a vymyslel typ hudebních pořadů Setkání na schodech v prostorách Národního muzea.

I po nedobrovolné „tvůrčí pauze“ se Henkemu podařilo prakticky bez problémů navázat na svou předsrpnovou tvorbu. Do rozhlasu se vrátil po roce 1989 a stal se šéfrežisérem a šéfredaktorem ČRo 3 – Vltava. Mezi nejvýraznější Henkeho inscenace devadesátých let patří především adaptace her Friedricha Dürrenmatta (Dvojník, 1990) a Samuela Becketta (Žhnoucí popel, 1991). Režíroval také například televizní inscenace Manon Lescaut, Bílé noci, Přeludy, naposled televizní film Žena v kleci (1999).

V roce 2004 získal státní vyznamenání Za zásluhy. Zemřel po dlouhé nemoci 19. března 2006.

Spustit audio
autor: Martin Velíšek