„Je vše v pořádku? Jsem tady a můžeš se mi svěřit.“ Těmito slovy podle odbornice můžeme pomoci obětem domácího násilí

Oběť se stává hrdinou či hrdinkou především tím, že na sobě pracuje a chce z kruhu násilí uniknout. „Cestu si musí vytvořit sama, my jsme tady jen proto, abychom na ni posvítili a ukázali, že to zvládne. Ti lidé potřebují někoho, kdo jim věří a případně podá pomocnou ruku,“ říká Studená.

Jak poznáme oběť domácího násilí? 

Existuje zažitá představa oběti domácího násilí, která však nemusí odpovídat realitě, popisuje Studená.

Čtěte také

Advokát: Istanbulská dohoda neohrožuje tradiční rodinu, pokud za tradici nepovažujeme domácí násilí

„Většina z nás si představí paní ve středním věku zmlácenou u kuchyňské linky. Ale tak to prostě není. Je potřeba si uvědomit, že oběti, respektive hrdinové, domácího násilí nejsou chudinky, to jsou lidé, kteří třeba vystupují extrémně sebevědomě, jsou velmi úspěšní v práci, jsou to děti, ti největší raubíři ve školce, a jsou to i senioři.“

Na první pohled takového člověka ani nemusíme rozpoznat. „To platí stejně o obětech jako o násilnících,“ dodává.

Mimo svou bublinu si navíc často nechceme připustit, že se dějí škaredé věci. „Je to podobné, jako když probíhá válka. Po určité době slyšíte: ‚Tak nám to furt necpěte. Neříkejte nám to. My chceme číst hezké věci – to dotváří náš ideální svět.‘ Sousedy, co se neustále hádají, raději nazveme italskou domácností, než abychom si připustili, že jsme svědky domácího násilí,“ tvrdí.

Kdy zasáhnout a jak se zachovat?

Oběti se často nerady svěřují. „Pokud vám instinkt říká, že něco není úplně v pořádku, tak se jen zeptejte: ‚Je všechno v pořádku? Kdybys potřeboval nebo potřebovala, tak jsem tady a můžeš se mi svěřit.‘ Prostě ukázat otevřenou mysl a náruč,“ míní Studená a dodává, že v případě dětí máme být důraznější, samy mohou mít totiž pocit, že se jedná o normální chování.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Ministerstvo spravedlnosti přepracuje redefinici znásilnění. Kritizovala ho odborná obec i poslanecké kluby

Pokud jsme svědky fyzického kontaktu násilného charakteru, můžeme podle Studené zavolat policii či zazvonit a říct: „Dobrý den. Je vše v pořádku? Slyšel jsem hádku.“ Oběť uslyší, že o ní někdo ví.

Poté je zde druhá rovina, kdy si oběti samy neuvědomují, že jsou součástí domácího násilí.

„Ptají se: ‚Je toto už domácí násilí?‘ Rozdíl mezi násilím a hádkou není v intenzitě hlasu, ale v obsahu slov. Při pomáhání obětem si navíc musíme uvědomit, že neneseme odpovědnost za cizí životy, ale pouze sami za sebe,“ apeluje Studená.

„Odchod od násilného partnera trvá v průměru osm let a často se v době jejich trvání vrací. Měli bychom to bez předsudků akceptovat, respektovat a stále mít otevřenou náruč.“

Podmínka opravdu nestačí

V Česku pachatelé znásilnění od soudu často odcházejí jen s podmínkou. „Doufám, že se ti lidé, kteří toto mají na starosti, od policie, vyšetřování přes státní zastupitelství a soudy, třeba chytnou za nos a uvědomí si, že oběť může trpět doživotní posttraumatickou stresovou poruchu. Samotné zákony nemáme úplně špatné, ale problém je s vymáháním, s tím, že soudy často nevyužívají škálu, kterou mají k dispozici a uchýlí se k podmínečným trestům, protože jsou plné věznice,“ popisuje Studená.

Čtěte také

Sex bez souhlasu je znásilnění, varianta nesouhlasu nestačí, míní advokátka. Vedlo by to k přílišné kriminalizaci, říká náměstek

„Problematické je, že toto téma několik stran velmi bagatelizuje a normalizuje, třeba týrání dětí. Osobně si myslím, že by děti měly vyrůstat bez násilí. Neznamená to, že nemají mít hranice, ale neměly by být ponižovány,“ míní.

Kampaň iniciativy Pod Svícnem se snaží o redefinici znásilnění z podstaty a ochrany dětí ve věku od 2 do 12 let. „Děti do 12 let nemohou dát informovaný souhlas. Je to nejméně, co pro naše děti můžeme udělat – chránit je, aby nebyly sexuálně zneužívané, znásilňované,“ uzavírá Studená.

Poslechněte si celý pořad Osobnost Plus. Moderuje Michael Rozsypal.