Deníky ve stavu nouze

Devítiletá Olívie: Moc bych si přála, abychom už měli na nákazu vakcínu

Předchozí díl
Následující díl

Olívie je drobná hnědovláska, která má ráda školu. Chodí do třetí třídy a v době nouzového stavu jí vedle vyučování chybí kamarádi a kroužky. Nemůže navštěvovat hodiny angličtiny, kroužek lega, gymnastiku ani Dismanův rozhlasový dětský soubor. Nejvíc by si přála, aby se už na nákazu podařilo vynalézt očkování.

Den první

„Pondělí 13. dubna. Minulý rok o Velikonocích jsme byli na chalupě. V šest ráno jsme vstali a šli na koledu. Byla to zábava. Letos sedíme doma, ale slavili jsme Velikonoce i tak. Malovali jsme vajíčka, nejdřív voskem a pak jsme je barvili i cibulí.“

Čtěte také

Devítiletá Olívie si na velikonoční pondělí dala i upečeného beránka. Zavřená škola jí teď prázdniny ani trochu nepřipomíná

„Paní učitelka ním pořád posílá nějaké úkoly a já jsem s tím dost pozadu, takže jsem musela pracovat i o Velikonocích. Jinak si píšu s kamarády z naší třetí třídy. Píšeme si i s naší družinářkou a učitelkou. Většina z nich je doma nebo na chalupě.“

Olívie tráví čas v bytě ve městě. Na kroužky nemůže chodit, ale alespoň vždycky ve středu konverzuje na dálku v angličtině.

„Je to poslední kroužek, kterému se můžu věnovat i z domova, tedy ještě vedle Dismanova rozhlasového dětského souboru. Na kroužek lega teď chodit nemůžu chodit. Gymnastiku můžu dělat doma, ale nemá mi kdo předcvičovat.“

Olívie chodí ven třeba do parku s rodiči, někdy si vezme i koloběžku. Kamarádi jí chybí: „Jsem jedináček, takže tady nemám nikoho, s kým bych si hrála. Máma pracuje, táta pracuje,“ popisuje.

Devítiletá Olívie je jedináček a v karanténě jí nejvíc chybí kamarádi

„Už se nemůžu dočkat, až se zase vrátíme do školy. Tedy pokud se tam vůbec vrátíme. Ale co je to za teorii? Určitě se tam vrátíme. Dnes nám přivezli zásilku, tak tady celou dobu nahrávání sedím v krabici od peřin a od koše. Udělala jsem si v tom takový malý bunkr.“

Den druhý

„Čtvrtek 16. dubna. Přemýšlela jsem, co je na karanténě dobrého, a pak mi to docvaklo: Můžu si obarvit vlasy! A to jsem tady udělala. Obarvila jsem si jenom konečky na červenou barvu. Přijde mi to moc krásné. Je to smývatelná barva, taková přirozená zrzavá, kterou máma chtěla. Snažím se ji přemluvit, aby si je taky nabarvila.“

Olívie vypráví o návštěvě parku, kde si všímala, že ne všechny děti mají roušky. Žákyně 3. třídy jich má doma dostatek: „Moje máma našila spoustu, spoustu roušek. Mně ušila takovou modrou s kytičkami. Jinak máme spoustu zavazovacích navíc. Můžeme rozdávat pro další dům. Moje máma mi tam dala gumičky, moc to svědí za ušima. Proto objevila nový styl – dává tam tkaničky z bot.“

Čtěte také

Den třetí

„Z nudy jsem sama od sebe začala hrát na piano. Tedy sama od sebe ne, nainstalovala jsem si aplikaci na učení hraní na piano, a docela mi to už jde. Nejdřív se začíná od C, D, E, F, G. Na pět prstů. Pak se začínají další tóny, ale až tak daleko ještě nejsem.“

Den čtvrtý

„Ještěže jsem se nenarodila na jaře, to bych pak měla zkažené narozeniny. Jedna moje kamarádka je měla minulý týden. Určitě si to užili doma, ale nemohla mít oslavu s kamarády.“

Devítiletá Olívie svůj deník uzavírá přáním: „Moc bych si teď přála, aby se vytvořila vakcína na koronavirus a aby se už otevřely školy. Abychom už mohli ven chodit bez roušek a všichni bychom mohli zase normálně žít.“

Spustit audio

Související