Den válečných veteránů si dnes připomínají i pamětníci ve Vojenské nemocnici Olomouc

„Máma mě nechtěla ni obejmout. Chvíli na mě koukala a ukázala mi na zdi v místě, kde jsem spával, papír, kde bylo napsáno, že při přechodu hranic jsem byl zastřelen. A máma mi řekla jednoznačně a tvrdě: ‚Ty nejsi můj syn.‘“ Ivan Solovka vzpomíná na nejemotivnější zážitek z tažení ze sovětského Ruska do Prahy za druhé světové války. Tehdy byl naposledy ve svém rodišti v Podkarpatské Rusi. Teď má domov ve vojenské nemocnici v Olomouci.

Stejně jako jeho kamarádka Marie Adámková, s níž vzpomíná na válku. „U nás bývalo 19 partyzánů a mě si vybrali jako takovou spojku mezi vesnicemi. Napsali zprávu, ale já nevím jakou. Zapletli mi to do copů, dali do podrážek. Zprávy jsem musela předávat obecnímu policistovi. Němců tam byla plná kancelář. A já jsem se tak bála,“ vypráví paní Marie.

Najednou se žena natáhne za sebe a z parapetu sundá svou fotku z roku 1946. Těžko uvěřit, že tahle usměvavá dívka z Oznice na Vsetínsku byla partyzánskou špionkou. A zažila nejeden výslech. „Němec mi dal políček, velkou baňu. Vyrazil mi dva zuby. A já jsem si ty dva zuby nechala spravit až tady,“ usmívá se nad krokem, který odkládala 60 let.

Stejně tak zvedne koutky, když mluví o partyzánu Ivanovi, který se do ní zamiloval. Nedočkal se chvíle, kdy zbraně na frontě utichly. Na rozdíl od Marie Adámkové, Ivana Solovky a mnohých dalších pamětníků, kteří dnes slaví den válečných veteránů.