Carlos Saura nedá bez foťáku ani ránu
Jeden z hlavních představitelů evropského psychologického filmu, španělský režisér Carlos Saura tentokrát nepřijel do Prahy s kamerou, ale s fotoaparátem. V pražském Cervantesově institutu otevřel výstavu portrétů, které fotil od 60. let. Svůj fotoaparát měl Saura stále při sobě a i část rozhovoru jsme věnovali právě jim a Saurově zálibě je sestavovat. Kromě nich byla řeč o Praze, jeho posledním filmu a španělsky mluvených filmech obecně.
Je fotografování vaše první láska? Byla tu první kinematografie nebo focení?
Moje skutečná a hluboká láska je film. Ale ta první byla fotografie. Začínal jsem jako fotograf, pak jsem byl filmovým dokumentaristou. Potom jsem začal točit hrané filmy. Udělal jsem jich přes 40, což je docela rekord. Ale stále mne fascinuje i fotografie.
Prý také máte několik fotoaparátů, které jste si vlastnoručně vyrobil. Je to pravda?
Ano, je to tak. Jak to vůbec víte? Kde jste se to dozvěděl?
Od své učitelky španělštiny.
Je to už hodně let, ale ano, je to pravda. Stavěl jsem si fotoaparáty pro potěšení. Vyrobil jsem si jich stovky. Bavilo mne je sestavovat, osazovat objektivy. Celý proces jejich výroby mne strašně zajímal. Relaxoval jsem u toho.
Jeden fotoaparát máte také stále při sobě. Ovšem už jen ten malý digitální.
Mám svůj foťák stále s sebou. Nikdy nevíte, co se může přihodit.
Mnoho vašich filmů je o tanci – o tangu, flamencu, nebo v nich tanec hraje důležitou roli. Tančíte rád, nebo se spíš s potěšením díváte, jak tančí jiní?
Rád tancuji. Když jsem byl mladý, tancoval jsem s nadšením, ale flamenco to určitě nebylo. To mi nešlo. V případě flamenca jsem zklamaný tanečník. Považuji ale tanec za něco magického. U flamenca to platí dvojnásob. Jen ta koordinace paží a nohou. Tělo je spojnicí země s nebesy. Ta kombinace pohybu s rytmickou hudbou je vynikající. To je u flamenca dobře vidět.
O svém filmu z roku 2001 Buňuel a stůl krále Šalamouna jste kdysi mluvil jako o svém nejlepším filmu. Jeho kritiky ale nebyly právě nejlepší. Jak si to vysvětlujete?
Nejlepší španělský filmový kritik, který píše pro El País, napsal, že je to ten nejhorší film, jaký kdy Saura natočil. Ale mně se zdál velmi dobrý. Bylo to takové filmové cvičení. Experimentální film. Z toho natáčení jsem se hodně naučil.
Praha je známá americkým producentům, protože Hollywood tady ve barrandovských studiích i v exteriérech točí filmy. Máte třeba také nápad na film, který by se dal natočit tady? To by možná šlo. Ale to je spíš otázka pro producenty. Je to tu zajímavé z ekonomické stránky natáčení filmu. Ale Praha je také sama o sobě nádherná. Stálo by za to udělat film o Praze jako o přitažlivém místě. Ale to byste měli udělat spíš vy Češi.
Španělská kinematografie teď nezaznamenává velké úspěchy na mezinárodních festivalech. Mexické nebo argentinské filmy jsou na tom lépe. Jak v této souvislosti hodnotíte stav španělské kinematografie?
Nevím, proč to tak je. Ale pravda je, že v Argentině, Mexiku, Chile nebo ve Venezuele jsou fantastičtí, chytří lidé. Je to ekonomický problém. Vždycky je složitější vyrobit nějaký film v Evropě, ve Španělsku. Nejsou peníze. Můžete mít talentů, kolik chcete, ale bez peněz to nejde. Film je teď ve velmi komplikované situaci. Je v přechodovém období. S digitální kamerou může kdokoli udělat výborný film se čtyřmi herci. Když má talent samozřejmě. To dřív nešlo. Problém není film udělat, ale aby se na něj lidé chodili dívat. Můžete udělat pěkný digitální film, na který ale nikdo nepřijde. To je vždycky problém. A pro velké produkční společnosti je to ještě větší problém, něco úspěšného natočit.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
