Alena Zemančíková: Student Smetana a klišé národního klasika

Bedřich Smetana do Plzně přišel, když mu bylo 16 let. Do té doby vystřídal několik školských ústavů. Předtím v Praze už se studiem jednoduše praštil a prohlásil, že se bude dál vzdělávat jenom v hudbě. Otci ovšem záleželo na tom, aby jeho syn měl předpoklad seriózního zaměstnání, a tak ho dal na poslední tři roky gymnázia do Plzně. Smetana si v Plzni psal deník, který nedávno s komentářem a doprovodnými studiemi vyšel.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Porodní báby forever

Díky překladu do češtiny se dozvídáme například, že jeho hudební nadání bylo dobře obchodovatelné, profesor Beer ho vodil po plzeňských salonech a bálech co pianistu, z čehož měl Bedřich drobné příjmy a premonstrát, o němž Smetana píše v deníku, že byl tlustý a poživačný, přišel k dobrému pohoštění a do společnosti. (Ostatně tento proradný profesor Beer mu o rok později napaří nedostatečnou ze stylistiky).

Mladý Bedřich Smetana byl také plamenným obdivovatelem plzeňských slečen, popisuje o nich ve svém deníku celé stránky, teatrálně se souží, běduje, jásá, dopodrobna popisuje léčky, jaké strojí, aby slečnu Kláru, Elisu, Lídu a naposledy Kateřinu potkal. Nevynechá žádnou kulturní příležitost či atrakci, dvakrát jde na kouzelnickou produkci, přestože druhý den má zkoušku z náboženství, navštíví loutkové divadlo i voskové panoptikum.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Plody hříchu v Arkádii

Kritizuje: „Byl jsem v divadle, protože na ceduli stálo: Alpští pěvci z Tyrol. Byl jsem napálen tak jako celé publikum. Protože takový šunt patří do hostince.“ Z výletu do Plas si zaznamená: „Když jsem vešel do konventu, byl jsem, abych tak řekl, překvapen při pohledu na ten velkolepý stavební styl, především na skvostné schodiště a vysoké, široké chodby. Ještě více jsem obdivoval vysoké, točité schody, volně se vznášející ve vzduchu až na půdu.“

Plaský konvent v té době patřil Klementu Lotharu Metternichovi a jméno Jan Blažej Santini Smetana v životě neslyšel. Nakonec v Plzni potká Kateřinu Kolářovou, která hraje na klavír snad lépe než on sám. Miluje její ruku pianistky s krátce ostříhanými nehty. Její rodiče se z Plzně odstěhují, ale Bedřich s Kateřinou se setkají znovu v Praze a 29. srpna 1849 mají v kostele sv. Štěpána svatbu.

Může se někdo divit, že se mu nechtělo sedět celé večery nad učením? Když po Radbuze se dalo plavit na lodičkách a do okolních vesnic, ze kterých dnes zbyla jen jména plzeňských čtvrtí, chodila mládež k sedlákům mlsat smetanu?

Čtěte také

Alena Zemančíková: Stará jabloň

Student Smetana o svém zjevu napsal: „Myslel jsem, že moje fysiognomie s velikánským nosem, silným obočím, krátkozrakýma očima a havraními černými vlasy nebude nikoho přitahovat.“ Takovou podobu ale rozhodně nenajdeme ve Smetanových sadech, kde stojí jeho bronzová socha od Aloise Sopra z roku 1978. V katalogu plzeňských památek se píše, že má připomínat Smetanův studentský pobyt v Plzni, nic takového ale socha nedělá. Představuje všeobecné klišé národního klasika.

Klukovského studenta Smetanu najdeme na moderní nástěnné malbě Vladivoje Kotyzy z roku 2001 v takzvané Proluce na štítové zdi domu v Křižíkových sadech u dávno zbouraných hradeb. Tančí nejspíš polku mezi dalšími veličinami plzeňských dějin.