Adam Borzič: Jak jsem začal psát
Olga Tokarczuk v jednom eseji napsala, že nesnáší, když někdo na otázku, proč začal psát, odpoví, že se chtěl vyjádřit. Chápu. Ta odpověď mě taky irituje, i když přesně nevím proč. Snad mě rozčiluje, že ohnisko celého psaní se pak nachází v autorově já. Pátrám-li v potemnělých slujích paměti, proč jsem začal sám psát, těžko se mi hledají slova. Z paměti vyplouvají jen cáry obrazů, vlní se mi před očima jako rozbouřená hladina Atlantiku. Tam to totiž všechno začalo.
První báseň jsem rozepsal na trajektu cestou do Anglie během školního výletu. Nad oceánem se ten večer proháněly albionští duchové v podobě černých a mohutných mračen, která připomínala hlavy vlasatých a vousatých obrů, kteří se třesou vzteky.
Čtěte také
Mořská voda už už kropila podlahu lodě. Bylo mi sladkých šestnáct, a ten večer jsem se právě zamiloval do spolužačky, která chodila s kamarádem z naší třídy. Ten ale zůstal v Praze. Já, ona a naše společná kamarádka jsme spolu běhali po palubě, smyslů nikoli zbavení, nýbrž se smysly vyostřenými živelnou krásou mořské bouře.
Pak se jí udělalo zle z vlnobití, a tak jsme se šli schovat do bzučícího úlu na lodi. Pořád mi v hlavě bliká ta ozářená okrouhlá místnost v kontrastu se slanou šedí a černí, které běsnily venku.
Napadlo mě tehdy jen pár veršů. Možná jeden obraz. Patetický a bolavý jako horká krev dospívání. V té době jsem četl Nietzscheho, v žilách duše mi proudily obrazy dionýského vytržení, jimž jsem tehdy ovšem rozuměl spíše instinktivně. Ale už tenkrát se ve mně probouzela vášeň pro život. Zabarvovala ji červeň prvních šrámů a ranek, které jsem stačil za krátkou dobu utržit. Z téhle syrové něhy se tedy zrodila moje první báseň. Špatná báseň. Co všechno těch pár veršů napodobujících dekadenty a expresionisty pojalo?
Čtěte také
Hlavu jsem měl tenkrát plnou anglických kapel, jejichž kytarovky kouzlily kovově melancholický zvuk. Obzvlášť jsem miloval kapelu Suede, jejíž bisexuální image byla podstatná pro moje queer uvědomování. Jejich sametový a výstřední patos moje báseň do sebe zcela jistě vstřebala. So young, so young, zpíval Bret Anderson v nás… Vezl jsem si do Anglie také beatnickou klasiku. Burrougsova Teplouše. Snad v tušení velké lásky, která měla po mé kratičké ostrovní romanci brzy následovat.
Všechny ty vjemy a zmatky se ve mně štosovaly a pěchovaly, až moje nitro skutečně připomínalo bouřící oceán. Byl jsem ostatně slaný od kořene, vyrůstal jsem u moře. Tak není divu, že hlavní roli v mé básni sehrálo právě ono. Láska, moře, bolest, touha po extázi, převrácené koše, kýl řezající pěnu, ptačí křik…
Ze zraněného pohlaví duše vytryskla první báseň, ten proud ale nebyl k zastavení. Zpětně to působí komicky. To zasvěcení se odehrálo za mořské bouře na jaře. Až později jsem objevil, že devadesátkový romantismus měl předobraz v romantismu původním, do něhož jsem zamiloval.
Čtěte také
Téhož roku na sklonku léta jsem zažil druhou vlnu básnického probuzení. Po návratu z Chorvatska jsme jeli s maminkou, tetou a babičkou kamsi na venkov. Už nevím, kam přesně. Byly tam chatičky, rybník a les. A skoro celý týden pršelo. Já se potuloval kolem chatek s fialovým lesklým sešitem v ruce, do kterého jsem si zapisoval básně. Denně jsem jich napsal kolem pěti, někdy i víc.
Když jsem zrovna nepsal, hltal jsem výbor z Pasternaka v překladu Zdeňky Bergrové. Zkoušel jsem ho napodobit, protože jsem ještě nevěděl, že ho napodobit nelze. Příležitostně jsem napodoboval i Ezru Pouda, další božstvo, které jsem toho památného roku objevil. Byly to většinou chatrné verše. Ale já jsem je zapisoval v posedlé touze vyrovnat se svým básnickým láskám.
Čtěte také
Poezie se do mě zasekla kuřecím drápkem okamžiku a ukazovala mi svět, který jsem zatím slovem neuměl polapit: nervózní krásu lesklého mravence na schodech před chatkou, drahokamy deště na listech břízy, tmavou žluť rozbahněné cestičky vedoucí k rybníku, nad nímž ráno pomalu plula mlha.
Tolik jsem toho chtěl obsáhnout: kaligrafii jehličí, abstraktní kresby v mracích, snovou siluetu líného odpoledne za oknem, šelest života ve všem, smutek na srdci. Chtěl jsem to všechno oslavit…
Od té doby jsem psát nepřestal.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
