Zebry a žirafy v příkopech, bombardování Brna. Vzpomínky Aleny Schauerové na válku jsou dodnes živé

Fotografie, kterou rodina poslala tatínkovi do věznice Pod Kaštany. V den jeho transportu do Osvětimi ji společně s osobními věcmi poslali věznitelé zpět|foto:Marek Hensl

Alena Schauerová má na stole před sebou rozevřené rodinné album a ukazuje fotografii z roku 1940 – usmívá se na ní pět malých dětí, jednou z holčiček je ona sama. O rok později otevře dveře příslušníkům gestapa, hledajících jejího otce. Tatínek paní Schauerové, František Ryšánek, byl totiž členem Obrany národa.

„Hráli jsme si v přízemí domku na Tyršově ulici v Králově Poli. Někdo zazvonil a já jsem běžela ke dveřím.” Paní Schauerové v paměti utkvěla vzpomínka na jejich oděv, především světle hnědé rukavice a holínky. „Šel a rukou v rukavici vyhazoval knížky z knihovny a potom v té holínce do těch knížek kopal, aby se podíval na titul a s výsměchem to nějak komentoval. Až dodatečně jsem si uvědomila, že se nás vlastně štítili.”

František Ryšánek nakreslený spoluvězněm. Po jeho smrti věnoval portrét rodině, rok 1943|foto:Marek Hensl

František Ryšánek se v Obraně národa zabýval zpravodajskou činností. Zároveň převáděl lidi přes hranice. Byl učitelem tělesné výchovy a tajemníkem Červeného kříže pro dorost. Tušil, že bude zatčen, ale nechtěl opustit rodinu. Po zatčení byl držen v Brně v koncentračním táboře Pod kaštany. V lednu 1943 odjel transportem do Osvětimi, odkud už se nevrátil.

Přesun do Lelekovic a poválečný návrat do Brna

Těsně před koncem války se rodina přesunula do Lelekovic, ani ty nezůstaly ušetřeny válečných událostí. „Když Němci postupně ustupovali, nejzajímavější mi přišla jejich fyziognomie. Měli hlad a bylo to vidět. Později se v jejich tvářích zračily odevzdané osudy. Věděli, že před sebou nemají žádné dobré vyhlídky,” popisuje pamětnice ustupující německou armádu.

Čtěte také

Na procházce s historikem. Jak vypadalo osvobození Brna před 80 lety?

Lelekovice opustili Němci 8. května večer a 9. května ráno přišli vojáci rumunské armády. Tehdy se rodina mohla vydat pěšky zpět domů do brněnského Králova Pole. „Hned jak vojáci přišli, mamince se podařilo vypůjčit dětský žebřiňáček, na ten naložila naše věci a vydali jsme se pěšky domů. Když jsme vyšli, všude kolem nás byl ruch a vojáků plno. Oběma směry proudily davy lidí. Ačkoli mi bylo osm let, utkvěla mi vzpomínka, že se nikdo neusmíval.”

Jednou z nejintenzivnějších vzpomínek z cesty domů bylo podle Aleny Schauerové setkání s cizokrajnou zvěří: „V Jehnicích se skrýval před válkou zvěřinec, který byl na konci války v Brně. No a my jsme v příkopu viděli mrtvou zebru a žirafu, což bylo strašné. Vzpomínám si, že pak po válce v novinách psali, že měli velké problémy chytit lvy, kteří pobíhali v lese.”

Jak vzpomíná na bombardování Brna? A jak si pamatuje na poslední poválečné setkání s Němci na konci května 1945 během jejich odsunu z Brna? Poslechněte si v reportáži.