Zbyněk Fišer o své nové knize: Příběhy se mohou odehrávat kdekoliv, inspirace je blízkovýchodní

Autor je básník, ale také překladatel z němčiny, výtvarný esejista, literární vědec, translatolog a lektor tvůrčího psaní. Kromě básnických knih publikuje i odborné texty o tvůrčím psaní a překládání. Je docentem a zástupcem vedoucího Ústavu české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

K názvu své nejnovější knihy říká, že gazánie je sice květina, ale Gazanie je země, kterou si vymyslel a která existuje v jeho básnické knize Kikikarantkatr. Inspirace k názvu i příběhu pramení v pásmu Gazy. „Četl jsem zprávy, jak byly bombardovány nemocnice a porodnice v Gaze, s odůvodněním, že tam jsou umístěny zbraně a nepřátelé,“ říká Zbyněk Fišer. „Ale mně to nedalo a představil jsem si, co se tam asi může dít v té chvíli, když je někdo třeba zrovna na porodním sále. Samotný příběh v Gazanii je od začátku do konce smyšlený, ale do toho občas vstupují inspirace reálnými událostmi. Třeba setkání babočky admirála a sršně na naší zahradě na Vysočině je autentické.“

Čtenář se v roce 2022 neubrání srovnání s válkou na Ukrajině. „Ty příběhy se mohou odehrávat kdekoliv, inspirace je blízkovýchodní,“ uvažuje autor. „Sbírku jsem dopsal před dvěma lety a byl jsem v rodině dotazován, kde se ve mně bere taková děsivá, děsná, hrozná, temná imaginace.“ Realita posledních let je však ještě děsivější a temnější.

„Hrdinou mého příběhu je Jamin, který se na začátku příběhu velmi rychle stane sirotkem, dalo by se téměř říct, že se narodí jako sirotek. Jeho dvojče s maminkou už útok na porodnici nepřežije,“ vypráví Zbyněk Fišer. „Ale on je s tím dvojčetem přesto celý život spojen. Neví to, ale slýchá podivné hlasy. Ve zvláštních situacích, kdy je bratrem jakoby varován, slyší vzkazy, které v té knize nejsou nijak verbalizovány, ale on se podle nich může zachovat. Mně se ty věci vybavují jako mikro scénické dialogy. A jsou-li hlava a ruka nastaveny na to, aby to zaznamenávaly, tak se to rozběhne a najednou se objevují další postavy. Vůbec jsem netušil, že se ten bratr Tamin – protože tam – promění v Taminu – protože tam. V určité části knihy se dozvídáme, že to dvojvaječné dvojče byla sestra.“

Básník přemítal o tom, odkud Tamina vysílá své vzkazy. „Jednou jsem se zamyslel a najednou jsem přesně viděl, jak to vypadá na onom světě. Byla to imaginace, za kterou jsem byl nesmírně vděčný.“ Nehraničí to se sci-fi? – „Ne, to není žádná duchařina ani vědecká fantazie. Ale výzkumy mozku jsou velmi pozoruhodné – čeho je mozek schopen. Až budeme umět tohle všechno rozkódovat a zjistit, kde které vzpomínky jsou jak uloženy, tak to bude úžasné.“

Další linií je milostný příběh Jamina a Angeliny. „Potkali se na začátku nějaké tragédie, ale naštěstí je Tamin varoval, aby nebyli jejími přímými účastníky, pouze jejími svědky v pařížském bistru. Výbuch je zraní jen letícími střepy. To je sblíží. Ona je studentka medicíny a on se chystá na studia fyzioterapie. Začnou se procházet Paříží a sdílet spolu historii svých dosavadních životů a historii svých rodů.“ Jak se Jamin ocitl v Paříži? – „Byl adoptován Jossette, která si ho přivezla od Jaminovy babičky do Francie, a později se přestěhovali do Paříže.“

Kikikarantkatr anebo Gazanie 2030 Zbyňka Fišera|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Příběh by vydal na román, soudí redaktorka Alena Blažejovská, která rozhovor vede. Proč vlastně Zbyněk Fišer nenapsal román? – „Dnes není moc času číst román. Tohle máte za hodinu přečtené a obsáhnete celých těch několik desítek let a půl planety.“

Vznikla tedy básnická skladba, která se blíží dramatu nebo rozhlasové hře? –  „Je to básnická kniha, která je psána jako projekt. Některé kapitoly – epizody, události – se ale postupně vynořovaly tak, jak si o ně příběh a postavy říkaly.“

Některé části jsou dialogické, jiné písňové, je to možný podklad k realizaci rozhlasové hry? -  „Já to asi nebudu umět přepsat, ale dobrý dramaturg by to určitě zvládl inscenovat jako rozhlasové pásmo. Je tam asi sedmnáct postav, mnoho časů, mnoho různých žánrů – pasáže lyrické, písňové, ale je zde i mnoho dopisů…Jedna postava píše jiné postavě, přičemž se mluví o třetí nebo čtvrté, aby bylo jasné, co se vlastně děje. Pátá nebo šestá postava pak odpovídá v esemeskách, a abychom se neztratili, bylo je potřeba datovat. A jsou tam ještě zvuky ze záhrobí, z onoho světa, nebo z jiné zóny, jak já říkám.“

Čím vnitřní logika příběhu nejvíce překvapila samotného autora? Týká se to samotného konce knihy. „Miluju texty nebo knihy, které vytvoří iluzi, že je možno se z onoho světa vrátit. Nevzpomínám si na text, ve kterém by se to autorovi podařilo tak přesvědčivě, že bych si řekl: ano, ta postava je tady najednou s námi. Mám v živé paměti film českého režiséra Otakara Votočka, který odešel v 80. letech do emigrace a v Nizozemí natočil film Křídla slávy. Tam se něco takového podaří, postava se vrátí do tohoto světa. A byl jsem překvapen, co se všechno děje na konci mojí knížky.“ Umožňuje to právě zkratka, kterou nabízí lyricko-epický formát.

Příběh se pohybuje mezi Gazanií (blízkovýchodní oblastí) a Paříží, ale je zde i česká inspirace. Jednou z postav je totiž Angelinina babička, která má české kořeny. Je to židovka, kterou za druhé světové války její manžel úspěšně skrýval v Brně. A když válka skončila, tak se s ní rozvedl. „Ale proč se s ní rozvedl?“ ptá se autor. „To mi nebyl schopen vysvětlit ani ten, kdo mi ten příběh vyprávěl. Ale vysvětluje to Jamin Angelině. A jak by to mohla být Angelinina babička, když Jamin potká Angelinu v Paříži? Až v závěru se v redakci nakladatelství Druhé město jasně identifikovalo, že babička je emigrantka, tedy Češka, která žije ve Francii a tam tedy po rozvodu pravděpodobně založí rodinu – protože má vnučku Angelinu. A Angelina možná pochytila něco z češtiny…“