Zbojníci a loupežníci na Moravě: dobráka abyste mezi nimi pohledali

20. listopad 2017
02449838.jpeg

Zbojníci a loupežníci jsou sice opředení řadou romantických báchorek, ale těch, kdo bohatým brali a chudým dávali, mezi nimi popravdě mnoho nebývalo. Dokazují to i pověsti ze Srdcovek Zdeňka Junáka, které se po celý týden věnovaly právě lapkům a lupičům z našich krajů.

Smíchov doplatil na řádění zbojníků

Kdysi dávno, ještě před tím než byla založena Ostrožská Lhota, stála na levé straně cesty směrem ke svatému Antonínku osada Smíchov.

A právě přes tuto osadu jeli kdysi vojenští páni a v místě také přenocovali. I s truhlou zlaťáků, kterou s sebou vezli. Nedaleko Smíchova je potom přepadli zbojníci, kterých bylo tehdy po okolních lesích mnoho. Vojáky zabili a peníze ukradli.

Jenomže podezření z tohoto zločinu padlo neprávem na obyvatele Smíchova. Za trest byla tato osada vojskem vypálena a obyvatelstvo pobito. Zachránil se jenom asi desetiletý chlapec, který byl náhodou v jiné osadě vyřídit něco u příbuzných. Když se vrátil a uviděl tu hrůzu, utíkal pryč, co mu nohy stačily.

Hocha se pak ujali lidé ze sousední osady. Osud tohoto posledního obyvatele Smíchova je tak důkazem, že řádění zbojníků a loupežníků vždycky nejvíc odskákali obyčejní lidé.

Zbojník Ilčík chránil své dobré jméno

Za dnešní pověstí se vypravíme na Hodonínsko, přesněji do Dubňan, kde prý kdysi žil zbojník Ilčík. Jednou se tak potuloval po lese u Dubňan. Samozřejmě, že na něm nebylo na první pohled patrné, kým ve skutečnosti je. Ilčík se snažil tvářit jako chuďas, který si přišel do lesa nasbírat trochu klestí.

Jak si to tak štráduje po lesní pěšince, došel nějakou ženu a dal se s ní do řeči. Ona hned, že jde do Hodonína a že se moc bojí zbojníka Ilčíka, který tam prý někde řádí a přepadá lidi. Ani ji nenapadlo, že jejím společníkem je právě on.

Ilčík se jí snažil uklidnit, že jí žádné nebezpečí nehrozí, že Ilčík dobrým lidem neubližuje. Ale žena si pořád vedla svou a strašlivě na zbojníka nadávala.

Když přišli na kraj lesa, požádal ji Ilčík, aby mu v Hodoníně koupila cvočky na podrážky bot, že na ni na stejném místě k večeru počká a doprovodí ji zpátky. A tak se také stalo.

Žena přinesla cvočky a Ilčík je začal počítat a vyskládávat špičkou vzhůru na pařezu. Pak se postavil a zvolal: „Babo, ten Ilčík, to jsem já! A kdo na mě nadává, tomu se po zásluze odměním.“

Zdvihl překvapené ženě sukně a holou zadnicí ji posadil na pečlivě vyskládané cvočky. A než se ta chuděra vzpamatovala, zmizel zbojník Ilčík v lese.

Opatrný pastýř na svém strachu vydělal

Drastihlava je jeden z nejtajemnějších kopců na Vsetínsku. Není divu, že je místo opředeno mnoha pověstmi. V místních jeskyních se prý kdysi skrývali zbojníci a po nich zůstaly různé poklady.

Jednou se proto domluvili dva mladí pastýři z Hošťálkové – Jura a Janek, že se vydají jeskyně prozkoumat. Odvážili se dovnitř i přesto, že prý poklad hlídá černý kohout se žhavýma očima.

Nakonec pod zemí dorazili k vodě, přes kterou vedla uzoučká lávka, vlastně spíš jenom takové prkno. Ale za ním se blyštěl poklad! Janek se nakonec odvážil. Když došel k hromadám zlata a stříbra, vysvlekl halenu a cpal do ní cennosti.

Jedním zlatým kouskem hodil i po Jurovi, který se přes lávku neodvážil. Když se Janek vracel, skočil mu na hlavu kohout a snažil se chlapci vyklovat oči.

Následovalo neodvratné – Janek spadl i s pokladem do vody a nadobro v ní zmizel. Opatrný Jura měl větší štěstí, utekl i s kusem zlata, který mu hodil nebohý kamarád. Prý si pak za zlatý kousek koupil zemanský dvůr.

Voda v jezeře je černá jako svědomí loupežníků

Z Kyselovic do Chropyně vede silnice. Při jejím ohybu se nedaleko v lese nachází malé jezírko. Říká se mu Černé jezero. Pověst vypravuje, že v dávných dobách stávala uprostřed této vodní plochy tvrz, na které sídlili strážci silnice. Ti se ji snažili uchránit před loupežníky, kteří tu přepadávali a okrádali pocestné.

Jednou loupežníci přepadli i samotné strážce a všechny obyvatele tvrze zabili. Ale i na loupežnickou bandu došlo!

Tvrz se jednou propadla i s loupežníky do země, jenom jezírko zůstalo. A právě po zlých loupežnících dostalo jméno „Černé jezero“.

Dnes pomalu mizí. Zarůstá stromy a trávou a voda se v něm objevuje jen někdy. Když ale přijde mokrý rok, je jezero plné tmavé vody – je tak černá jako svědomí loupežníků.

Vděčíme porobenému lupiči za hrozny na Moravě?

Na kopci Hradištěk u Velkých Bílovic kdysi stával hrad, ve kterém žil lupič Chotěš. Co ten připravil lidí o život! Ale i na něj došlo.

V kraji mu vyrostl ještě drsnější konkurent, který Chotěšův hrad vypálil a Chotěše samotného nechal napospas osudu přivázaného u sloupu. Jen jednu ruku mu nechal volnou, aby mohl odhánět dravé ptáky, kdyby mu chtěli oči vyklovat.

Tak tam trpěl léta, nakonec na Hradišťku zůstal stát zkamenělý sloup a z něho se vztahovala kamenná ruka s otevřenou dlaní. A snad by to tak zůstalo navěky, nebýt toho, že šel jednou kolem jistý šohaj – sirotek, který se vydal hledat do světa štěstí.

Nad smutnou prosící rukou se ustrnul a vložil do otevřené dlaně zlatý penízek, svůj jediný. „Až půjdu zpátky, vrátíš mi ho,“ řekl polohlasně dobrosrdečný mladík. Uběhla čtyři léta a chlapec se opravdu vracel ze světa zpátky.

Zdaleka uviděl kamenný sloup na Hradišťku a vztaženou ruku. Ale co ta ruka drží? Z dlaně vyrůstal keř se širokými listy a pod listy celé hrozny zlatých penízků. Byly to prý první hrozny, které na Moravě vyrostly a pokud je tato legenda pravdivá, vděčíme za ně potrestanému lupiči Chotěšovi.