Zamyšlení Leo Pavláta: Ladino – jazyk sefardských Židů

I když v Praze stojí synagoga nazvaná podle své výzdoby v maurském stylu „španělská“, Židé původem ze Sefaradu, hebrejsky Španělska, u nás nikdy nežili. Od 10. století západní a později střední a východní Evropa byla domovem Židů aškenázských, kteří hovořili jazykem jidiš, zatímco Židé sefardští se přibližně před tisíci lety početněji usídlili na Pyrenejském poloostrově. Když pak odtud byli koncem 15. století vypovězeni, zakládali své obce v evropském Středomoří a poté v severní Africe. Jazyk ladino byl jejich společným dědictvím.

Jazykovědci dokládají, že tato středověká varianta španělštiny s výpůjčkami z hebrejštiny zprvu odolávala místním jazykovým vlivům. Ty však do ladina časem přece jen pronikly ať již z jazyků na Balkáně nebo turečtiny, řečtiny, francouzštiny, italštiny či arabštiny. A změnila se i psaná podoba ladina. Kvadrátní hebrejské písmo postupně nahrazovala latinka a u té nakonec zůstalo.

V ladinu byly již ve 13. století napsány židovské náboženské spisy a další vznikaly ještě více než půltisíciletí. Do ladina byly též z hebrejštiny překládány komentáře významných rabínských autorit, zejména etického charakteru. Ladino je však spjato především s nesčetnými příslovími, baladami, popěvky a nade vše: s milostnými vyznáními – romancemi. Žánr tolik populární na Pyrenejském poloostrově si židovští vyhnanci přinesli do svých nových domovů a zde si jej po svém uzpůsobili. Ze středověkých španělských romanceros vypustili odkazy na křesťanství, a původní romance tak v židovském ladinu nabyly čistě milostného ladění. Naopak nově v ladinu vytvořené skladby prostupovala od 16. století i židovská náboženská tradice, přestože pro tyto básně a písně zůstával určující milostný cit muže a ženy.

Sefardská synagoga|foto: Martin Dorazín

„Na hořící hoře jsem ztratil lásku. /Zasil jsem, sklízet nebudu. / Své tajemství vypíšu na nebe. / Moře bude inkoustem, / stromy perem.“

Tak se praví v jedné z písní. A nezůstalo u poezie. Bylo by možno hovořit i o bohaté sekulární próze a dramatech, svébytné literatuře v ladinu, která svůj rozkvět zažila v 18. a 19. století.

Nacistické běsnění kulturu v ladinu téměř zničilo. Starověké židovské obce včetně té nejpočetnější a nejslavnější v řecké Soluni byly takřka vyhlazeny a dnes ladinem hovoří již jen přibližně 200 000 osob; nemnoho v Turecku a na Balkáně, ve větším množství v Izraeli. Zde se také ladino vyučuje na pěti univerzitách. Živé, nejen v Izraeli, však dnes zůstávají především balady a romance, které svým jazykem připomínají jednu velkou kapitolu židovských dějin.

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.