Z tekoucího bronzu se u Brna rodí permoník i císařovna

8. červenec 2017
Téměř ohnivý tanec může připomínat pohyb kolem nádoby se žhavým bronzem.

Jak vzniká bronzová socha? Pojďte se s námi na ten malý zázrak podívat. Přesvědčíte se, že její tvůrci se zapotí nejen vedrem.

„Bude mít asi 1100 stupňů Celsia,“ varuje umělecký slévač Josef Rossí. V peci pod jeho nohama je rozžhavená hmota, která se za chvíli začne měnit v součásti hned několika soch určených na Moravu i na Slovensko.

Pec s kovem je ukryta pod zemí.

Pro něj je to již rutina. Tlusté rukavice, které musí vydržet vysoké teploty, ale třeba i bravurnost, s jakou sestupuje do podzemí, kde je tryska zahřívající nádobu s kovem.

Plameny dostávají až zelenou barvu.

Z jámy šlehají chvílemi až zelenkavé plameny. Místní zkušeně doplňují do nádoby další kousky suroviny.

Formy budoucích soch jsou připraveny.

Tahle proměna se v ateliéru ve Veverských Knínicích u Brna děje jednou až dvakrát měsíčně. Poblíž pece jsou rozestavěné formy, do kterých za chvíli místní mistři nalejí bronz. A z nichž se posléze vyloupne socha.

Pohled k hlubinám, které vydají žhavý obsah.

Tentokrát se tu rodí například metrový permoník, který má být součástí kašny na náměstí v Oslavanech. A taky další součásti budoucího jezdeckého pomníku Marie Terezie pro Bratislavu.

A tady předloha permoníka pro Oslavany (s autorem rozhlasové reportáže Tomášem Jelenem).

Odlévání ale předchází ještě další příprava. Nejdříve autor sochy vytvoří její věrný model – opodál stojí právě permoník navržený sochařem Nikosem Armutidisem.

Část předlohy budoucí jezdecké sochy Marie Terezie.

A také císařovna – sice mohutný, ale přece jen zmenšený pokus o rekonstrukci původního mramorového pomníku z Bratislavy. Ten byl zničený v roce 1921. Nezachovala se z něj panovnice – a ani dva husaři stojící původně vedle jejího koně.

Malý otvor, kterým dovnitř natéká kov.

Z předloh s pomocí vosku a plastu vzniknou přesné sádrovo-antukové formy. V nich musí mít kov nachystané cesty, aby pronikl na všechna místa, kam má.

Mistři zvedají nahoru nejen 80 kilogramů kovu, ale i nádobu a držák.

Teprve pak přijde na nalévání kovu. „Je tam 80 kilogramů taveniny. Kelímek má zhruba asi 20 kilogramů plus 25 kilogramů ta nosítka,“ říká umělec. A zároveň to vše bravurně zvedá více než metr nad zem a přesně lije do připraveného několikacentimetrového otvoru.

Polovina sochy permoníka, už vyprosštěná z formy.


Když po několika hodinách forma a hlavně její obsah vychladne, je potřeba obal rozbít – a uvnitř najít součást budoucího díla.

K hotové soše je ale ještě dlouhá cesta – dílo totiž odlévají autoři po částech. Ty musí na sebe pasovat, ucelit. Cizeléři proto začnou kontrolovat každý detail, upravovat a začišťovat.

Josef Rossí ukazuje obě části budoucí pýchy Oslavan.

Budoucí socha získává výslednou podobu. Zbývá upravit povrch do potřebného tónu – záře bronzu zmizí pod vybranou patinou. Pak zbývá usadit dílo na místo.

Permoník přejede do Oslavan z Veverských Knínic už po prázdninách. A ještě letos se do Bratislavy vrátí císařovna. Mezitím už budou Nikos Armutidis, Josef Rossí a další umělci chystat další díla.

autoři:Miloš Šenkýř, Tomáš Jelen