„Vztahy mezi generacemi přešly z každodenních do příležitostných,“ píše ve svém fejetonu Eliška Kánská

Autorka fejetonu Z generace na generaci Eliška Kánská
Autorka fejetonu Z generace na generaci Eliška Kánská

V rámci letního festivalu studentských fejetonů se představí studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Eliška Kánská. Její fejeton nese název Z generace na generaci.

Jdu pozdě. O velikosti zpoždění informuje počet nepřijatých hovorů na mém telefonu. Odpovídám stručnou zprávou, už jedu. Dobíhám rozjezd a svůj sportovní výkon rozdýchávám ještě další dvě zastávky.  

Víceméně nechtěné doteky spolucestujících ignoruji. Má mysl se zaobírá důležitějším problémem, než je potenciální sexuální obtěžování. Chystám svou omluvu.

Aby nedošlo k omylu, nejsem dvanáctiletá školačka, která se zapovídala s kamarády a teď ji doma čeká průšvih. Jsem dvacetiletá studentka vysoké školy a trávila jsem příjemný večer se svými spolužáky. To ale nic nemění na faktu, že mě v místě mého přechodného bydliště během vysokoškolských studií; čeká … strachující se babička.

Soužití více generací je fenomén, který se z dnešní společnosti pomalu, ale jistě vytrácí. Mladí žijí rychle a staří chtějí mít svůj klid a zaběhnutý řád, který jim funguje už tolik desetiletí. A tak vztahy mezi generacemi přešly z každodenních do příležitostných. Žádná ze zúčastněných stran si nestěžuje natolik, že by přicházelo v potaz na změnu vůbec pomýšlet. Termín vzdálená rodina tak přestává platit jen na tetičky přes koleno, ale začíná naprosto jasně vystihovat situaci odříznutých prarodičů, kteří nemohou každodenně obohacovat své potomky a vnuky dobře míněnými radami.

Odemykám těžké dveře domu v lukrativní čtvrti, který stojí v těsné blízkosti centra moravské metropole. Schody beru po dvou a dochází mi, že pokud budu chodit aspoň třikrát týdně pozdě, můžu přestat utrácet za posilovnu, protože pohybu se mi při spěšných pozdních návratech dostává ve vrchovaté míře.

Vcházím do potemnělého bytu s vysokým stropem. V kuchyni svítí malá lampička. Postava zabořená v křesle se zavrtí.

Konfrontována s tímto obrazem si uvědomuji, že vztahy s mými prarodiči byly mnohem lepší, dokud jsem s nimi nebydlela. Do té doby jsme vzájemně žili v jakési iluzi o druhé straně, které chyběla realita každodennosti. Návyky mé babičky a dědy se mi zdály milé a jejich občasná zapomnětlivost a úzkostlivá touha vědět všechno u mě vyvolávaly pouze pobavené úsměvy. Proto, když se na našem rodinném sněmu rozhodovalo, kde budu bydlet během studií, řešení se přímo nabízelo.  Radost jsem z toho měla jak já, protože budu mít po dvaceti letech konečně vlastní pokoj, tak moji rodiče, jelikož bydlení u příbuzných je všeobecně známo svou finanční dostupností. A babičku s dědou těšila skutečnost, že budou mít konečně jednu ze svých vnuček pod svou střechou. Možná by stálo za to, zeptat se všech zúčastněných, jak se na situaci dívají s ročním odstupem.

Všechna očekávání ohledně mého dočasného sestěhování se s prarodiči byla splněna, jen s sebou nesou jakousi pachuť, jako by je něco kazilo. Mám sice vlastní pokoj, ale o soukromí se mluvit nedá. Vždy po víkendu hraju sama se sebou hru, najdi své věci tam, kam ti je babička „uklidila“. Odjíždím z relativně uklizeného, ale především studentsky chaotického pokoje a vracím se k přestlané posteli, vyrovnaným knihám a ořezaným tužkám. Nikdy bych nevěřila, že mi bude můj mírný nepořádek v pokoji tolik chybět.

Naši sice neplatí za nájem, ale stejně mi přispívají na život ve velkoměstě. A můj pobyt u prarodičů vypadá prakticky tak, že v jejich bytě de facto jen spím.

Z ložnice se ozývá dědovo chrápání. V kuchyni hlasitě tikají velké hodiny a nemilosrdně mě usvědčují z pozdního příchodu. Babička zůstává sedět v křesle. Opatrně jdu blíž. Mé rozhořčení z (na můj vkus příliš brzkého) návratu je vystřídáno obavami.

Na soužití s někým o tolik starším nejsem zvyklá. Potřebuji svůj prostor a oni chtějí, abych s nimi trávila čas posloucháním toho, co přes den prožili. Jejich dny jsou poněkud jednotvárné. Chtějí přesně vědět, v kolik přijdu a kam jdu. Najednou mám pocit, jako bych znovu musela dokazovat, že už jsem dospělá a zvládám se o sebe postarat. Nutno podotknout, že mým okolím je situace vnímána mírněji. Nezúčastněný pozorovatel by se možná i začal rozplývat nad tím, jak je krásné, že o mě mají takovou starost. Krásné to je, ale taky náročné. Možná právě nepochopená snaha z obou stran je příčinou vznikajících mezer mezi jednotlivými generacemi.

Babička se naštěstí probouzí. Je jen trochu omámená z prášků, ale ještě než znovu usne, mi stihne sdělit, že na policii nevolala, což mě uklidňuje. Odvádím omámenou babičku do postele za chrápajícím dědou a zhasínám lampičku. Dívám se na mé dva spokojeně oddechující hostitele. A odcházím k plné ledničce pro pozdní večeři.

Při druhém knedlíku se švestkami jsem ochotná připustit, že soužití s mými prarodiči, má i své světlé stránky. Sice musím svou polohu oznamovat každý večer, ale mám domácí, a když si ji ohřeju v mikrovlnce, tak i teplou stravu. Po každém příchodu musím sice čelit vyčerpávajícím dialogům, které se vzhledem k jednotvárnosti života prarodičů dost opakují, ale aspoň už vím, jak správně vyvářet utěrky. Babička si sice povídá se svými orchidejemi a africkými fialkami, ale poslouchá i stručné reporty z mého osobního života a aktivně se zajímá o všechny úkoly, které mám do školy, čímž soustavně potírá mou prokrastinaci. Bydlím v nejchladnějším pokoji s tapetami plyšových medvídků, ale dostala jsem od svých ubytovatelů ponožky a starý hučící přímotop, aby mi nebyla zima.

Soužití s prarodiči je jedno velké dobrodružství a občas přemýšlím, jestli se starají oni o mě nebo já o ně. Nepřestávám věřit, že jednou dojdeme vzájemné symbiózy a naučíme se spolu vycházet ke spokojenosti obou zúčastněných stran. Však na to máme ještě čtyři roky, než dostuduji.

Kdo je Eliška Kánská?

S úsměvem se snažím být tím, koho lidé zrovna potřebují. Možná odtud pramení má roztěkanost a málem neuskutečnitelná touha propojit dohromady více světů, ve kterých se střídavě pohybuji. Jsem zvyklá si věci idealizovat tak dlouho, dokud mě tíha reality nezasype svými starostmi. Proto sem tam odbíhám do míst, kde se nehroutím pod přívalem pozdních příchodů, nedodělaných úkolů a ujíždějících tramvají.

Pocházím z malého městečka Olešnice, které leží na hranicích tří krajů. Společně s rodinou, do které počítám i tři slepice, kocoura a momentálně čtyři živé králíky, bydlíme v domečku naproti lesu (a hasičské zbrojnici). Nikdy jsem ale nevěděla, že je pro mě příroda až tak moc důležitá, dokud jsem se přechodně nepřestěhovala do Brna. Absence stromů mi začala docházet už na podzim, kdy jsem nemohla po chodnících brouzdat v listí ze zcela očividných příčin, na betonových ulicích žádné listí nebylo. Ráda se proto vracím ke klidnému venkovu a s oblibou o sobě říkám, že žiji ve dvou světech.

Spustit audio
autor: Eliška Kánská

Související