„Vzpomínky na strejčka Jakuba Demla jsem napsala díky dceři,“ vysvětluje Marta Milotová
Letos v létě se v bývalé, tzv. Vodičkově, papírně u říčky Oslavy kousek od Tasova sešla nostalgicky naladěná společnost – dcera knihaře a spisovatele Stanislava Vodičky Lidmila Dohnalová, praneteř Jakuba Demla Marta Milotová a jeho prasynovec Jaroslav Sladký. Poslechněte si jejich vyprávění.
Redaktorka Alena Blažejovská se na besedu do bývalé tasovské papírny vypravila poté, co si přečetla texty Marty Milotové. Ta zapsala vzpomínky na svého prastrýce Jakuba Demla v roce 2008 na přání své dcery Marty Mackové. Poprvé však vyšly až v roce 2011 v revui Souvislosti, k časopiseckému vydání je připravily Klára Moldová a Daniela Iwashita. Pod názvem Strýček z vily je pak letos v červnu vysílal na pokračování i Český rozhlas.
„Vzpomínky na strejčka Jakuba Demla jsem napsala díky dceři, která chtěla vědět, jak to všechno bylo,“ vysvětluje Marta Milotová. „Když bylo velké vedro, vlezla jsem si do besídky a začala psát. Myslela jsem u toho hlavně na svou maminku. Často se totiž píše, že Jakub Deml zemřel opuštěný, ale není to pravda. Opustila ho jeho hospodyně Rosa s manželem Thimoteem Vodičkou a nedali vědět rodině, takže strejček tam zůstal sám. Rodina se to dověděla až od hospodské. Chtěla jsem, aby se vědělo, že od toho dne tam naše maminka minimálně třikrát za den chodila, přestože měla čtyři děti, obětovala se. Tenkrát nebyly automatické pračky, všechno se drhlo na valše. Jakub Deml jako starý člověk potřeboval lepší jídlo, tak to masíčko vždycky měl, my jsme je neměli. Měl strašně slabé srdíčko, otékaly mu nohy. Ale když seděl za stolem, byl to mladý člověk – jak mluvil, jeho nezlomený hlas – obdivuju, že na sobě nikdy nedal znát, jak těžký měl život. Dovedl se upřímně od srdce zasmát,“ vypráví paní Milotová. Ve svých dvanácti, třinácti letech za strýčkem docházela a pomáhala mu, dokud nezemřel.
Demla paní Milotová upřímně obdivuje: „Já jsem měla k němu obrovskou úctu. Viděla jsem v něm jiného člověka, než byli ostatní v Tasově. Byl charismatický, vždycky upravený, ve svátečním. Vždycky měl hůlčičku a tu zvedl, klobouček zvedl tou hůlkou a pozdravil. Měl styl, byl osobnost.“
Beseda se uskutečnila u kuchyňského stolu v bývalé, později vyhořelé, papírně u Oslavy. Papírna fungovala v těchto místech 450 let, po jejím zrušení zůstaly prázdné budovy a obnoven byl pouze jeden dům. V současnosti jej obývá rodina Horkých, ale za svého dětství, až do 21 let, zde s rodiči bydlela v nájmu Lidmila Vodičková-Dohnalová.
Její otec, knihař a spisovatel Stanislav Vodička, sem byl pozván synovcem Jakuba Demla Josefem Studeným. Oba se totiž vyučili knihvazači a podle plánu měli pomáhat Demlovi s vydavatelstvím. Studený nakonec svou knihařskou dílnu prodal Vodičkovi a ten se v Tasově usadil. Paní Dohnalová vzpomíná na tatínka i na Demla, který do jeho dílny docházel: „Působil na mě velice přívětivě, normálně, jako každý z těch návštěvníků.“
Obě ženy vzpomínají na to, jak si v knihařské dílně jako děti hrály s odřezky, nalepovaly je – pro paní Dohnalovou to byly prvopočátky jejích výtvarných aktivit. Lidmila Dohnalová má však zajímavé vzpomínky i na život v domě u Oslavy, kam na léto jezdívali prázdninoví hosté z Prahy: „Přes léto se tady někdy sešlo až dvacet dětí. Nakonec jsem byla vždycky ráda, když všichni odjeli, že je zase klid. Ale navštěvovali se tu i sousedi z Jelínkova mlýna, ze Stejskalova mlýna. Nakupovat se chodilo do Tasova k Josefu Demlovi. Tenkrát bývaly velké zimy, řeka zamrzala silným ledem a Liškovi si řezali kry do lednice, do sklepa.“
Její otec Stanislav Vodička byl také lidovým vypravěčem, ale především knihařem a spisovatelem. „Protože jsme neměli nic než ten byt, ani zahradu, tak když přišel z knihařské dílny, šel tatínek sbírat do lesa klacíky, aby bylo jak zatopit, uvařit. Při tom pozoroval přírodu. Co tam uviděl, to si zapisoval na papírové odřezky. Chytal také ryby: podoustve, kapry. Všechny zážitky si zapisoval a až později na jejich základě psal povídky. Psal si to pro sebe, dokud jednou nepřijel Vladimír Binar z Prahy. A prohlásil, že je vydá. První knížka – Tam, kde usínají motýlové – vyšla roku 1978 ve Vyšehradě.“
Také paní Dohnalová si zapsala vzpomínky na své dětství, teď je potřeba provést korektury. Zdá se tedy, že Tasov ještě vydá nejen zajímavá vyprávění, ale i literární texty.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
