Výstava soch v botanické zahradě Masarykovy univerzity pomáhá mladým sochařům sbírat zkušenosti

S nápadem vtáhnout botanickou zahradu do brněnského kulturního dění přišla před osmi lety ředitelka zahrady Magdalena Chytrá. Oslovila proto Ateliér sochařství, kde se kurátorství výstav ujal Tomáš Zdvořáček. Společně pak vymysleli koncept, který je přínosný pro obě instituce a líbí se i návštěvníkům zahrady.

„Určitě je to zpestření prostoru. Akorát jsme si říkaly, že je to taková oáza v centru Brna, my totiž nejsme zdejší, takže nám se to líbí,“ chválí spojení soch s rostlinami návštěvnice z Kroměříže. Další návštěvník zahrady pak vypichuje propojení umění s přírodou: „Já si myslím, že už od dávných let to k sobě patřilo. Všichni nejdřív čerpali inspiraci z přírody, takže to dává smysl a mělo by to tak být.“

Zkušenost pro studenty a možnost prezentace pro absolventy

V zahradě je letos rozmístěno třináct děl, jejichž autory jsou studenti a absolventi Ateliéru sochařství. Někteří zde vystavují i díla, která vznikla jako úkoly do výuky. Studentka Eva Jahnová například hned u vstupu umístila Polštář. „V prvním ročníku mají studenti za úkol modelovat drapérii, tedy vytvořit sochu podle struktury látky. Tady si studentka sama ušila polštář a následně ho vymodelovala ze sádry,“ popisuje Zdvořáček. Na druhé straně zahrady lze zase vidět úkol studentky druhého ročníku, kterým je figura. „Při těch úkolech to často zůstane jen u studie a finální sochu studenti nedělají. Výstava je aspoň donutí to dokončit,“ vysvětluje Zdvořáček u sochy ženy, kterou studentka Eliška Klokočníková odlila z betonu.

Své dílo má v zahradě i vedoucí Ateliéru sochařství Michal Gabriel, který letos na výstavu dodal plastiku Jogínka 6. Zájem o vystavování mají také umělci, kteří již své studium absolvovali. Zatímco pro studenty se často jedná o první zkušenosti, jejich starší kolegové využijí možnosti se zviditelnit. Podle mluvčí zahrady Hany Ondruškové zahrada tyto možnosti umělcům ráda poskytne.

Sochy musí snést rozmary počasí

Výměnou za to může totiž svým návštěvníkům každý rok nabídnout něco nového. „Ty sochy tady byly vždycky,“ popisuje dlouholetou tradici Ondrušková. „Zahrada má ve svém depozitáři i nějaké vlastní sochy, naším cílem ale bylo, aby se tu objevovala nová díla,“ vysvětluje. K řadě dalších výstav tak už osm let patří i oblíbené Sochy mezi květy.

Venkovní prostředí je pro umělce také zkouškou. Vytvořit sochu, která vydrží několik měsíců čelit přímému slunci, změně teplot a dešti, není jednoduché. Potvrzuje to i ostřílený Tomáš Zdvořáček, který před naším rozhovorem musel svou plastiku hned za branou zahrady opravit. „Člověk prostě občas použije špatný tmel,“ krčí rameny. „Prostě si to člověk musí zkusit,“ dodává.

Najít dílu to pravé místo není jednoduché

Pro mladé sochaře je také přínosná samotná zkušenost s instalací děl. „Na tu instalaci máme vlastně celý den. Chodíme, koukáme se na to z různých úhlů. Takže třeba keramický Luskoun byl na třech různých místech, než jsme ho umístili tady do záhonu,“ ukazuje na béžovou keramickou sochu schouleného luskouna od Alžběty Trpákové. Vzpomíná také na jednoho ze sochařů, kterému kovová socha během výstavy celá zrezla. Umělce to ale nezarmoutila, naopak byl rád, že se jeho dílo v průběhu času přirozeně vyvinulo.

Na sochy v botanické zahradě ale podle jejího kurátora nepřichází jen kladné ohlasy. Na některá díla, zejména vyobrazení nahých těl, podle Zdvořáčka si návštěvníci zahrady někdy stěžují. Podle jeho slov je to ale dobře, protože umění má vzbuzovat emoce.

Výstava Sochy mezi květy bude v botanické zahradě k vidění do konce září.