Vladimír Makovský se za války učil mlynářem. Mohl tak domů nosit mouku

V roce 1939 mu bylo patnáct let, a vzpomínky má dodnes živé.

„Já jsem tehdy žil doma na takovej chatrné chalupě.  Byla to nejhorší chalupa v dědině, nejškaredější, protože naši byli velcí chudáci. Dvakrát vyhořeli,“ na těžký život své rodiny těsně před začátkem druhé světové války vzpomíná Vladimír Makovský. Žili tehdy v obci Borovnice na Žďársku. Otec byl ševcem, ale neměl zakázky, což Vladimír Makovský vysvětluje působením firmy Baťa. K chalupě měla rodina čtyři míry polí. Jedna míra, to byly necelé dva tisíce čtverečních metrů. Aby uživili krávu, museli si ještě nějakou půdu pronajmout.

Ke mlýnu patřila i pila. Vladimír Makovský se tak naučil oběma řemeslům

V takové situaci se musel každý v rodině nějak pomáhat. Vladimír Makovský šel do učení do mlýna v Ubušínku. „Maminka chtěla, abych šel na nějaký řemeslo, kde by byly potraviny. Že bude válka, ona o tom byla přesvědčená, že bude válka. Tak aby nějaký přísun potravin do domácnosti byl,“ vysvětluje. Ke mlýnu patřila i pila, a tak se Vladimír vyučil obě řemesla. A i tu mouku sem tam domů donesl, i když dnes už s úsměvem na tváři říká, že si ji prostě ulil.

Aby nemusel šlapat pěšky denně dvacet kilometrů, koupil mu mlynář kolo

Mlynář si dobrého pracovníka vážil, a pomohl mu s náročnými cestami do práce a z práce. „Já jsem chodil pěšky dom, tak mlynář mně koupil kolo,“ říká pamětník. Pro představu: z Borovnice do Ubušínku je to přes Jimramov více než deset kilometrů daleko. Při jedné takové jízdě domů s pětikilogramovým pytlíkem mouky, narazil Vladimír Makovský na německou hlídku. „Tak jsem honem zakličkoval do vedlejšího domu. Oni náhodou měli předzahrádku otevřenou, tak jsem utekl,“ vzpomíná.

Na nucené práce se nevrátil. Nikdo v obci ho neudal!

Vladimíru Makovskému se nevyhnulo ani totální nasazení. Pracoval v rakouském Oberwaltersdorfu v závodu Aero Werke, a potom kopal zákopy na maďarsko-rakouské hranici. Po třech měsících ale dostal z domu telegram, že matka smrtelně onemocněla. Odjel, a na nucené práce se už nevrátil. „Chodil jsem do mlýna mlejt mouku, normálně jsem chodil mezi lidma, a žádnej mě neudal! Četníci o tom asi věděli, ale žádnej nepřišel,“ vzpomíná dodnes s podivem.

Po válce se už Vladimír Makovský k mlynařině nevrátil. Nastoupil k četníkům, ze kterých se za čas stal Sbor národní bezpečnosti. Tam pracoval celých třicet pět let.