Ve 13 letech se ocitla v Osvětimi. Přežila koncentrační tábor i pochod smrti!

2. listopad 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Erika Bezdíčková

Několik let byla pouze číslem. Erika Bezdíčková se jako třináctiletá dostala do koncentračního tábora v Osvětimi. Roky o tom nemluvila ani s vlastními dětmi.

Až po letech se jim svěřila, proč má na ruce vytetované číslo A-25573. Vzala je přímo do Osvětimi, kde na louce leží popel jejich prarodičů. A k troskám tamního krematoriu.

„Bylo to ticho. Absolutní ticho. Od krematoria jsme pak šli do hlavní budovy, kde je šokující výstava, hromady brýlí, bot, holí, po těch, co už nežijí,“ popsala první reakce dětí.

Teď se Erika Bezdíčková snaží ve svých 84 letech prožité hrůzy přibližovat i dalším mladým. Dostala za to cenu Senior roku 2015 od Charty 77.

Ve třinácti letech stála na rampě, kde nacisté dělili příchozí. „Já jsem šla na stranu života, ona na stranu smrti. To jsem samozřejmě tehdy nevěděla,“ svěřila se. Ještě dlouho poté se dalších vězňů ptala, jestli její maminku neviděli - i když jí vysvětlili, co znamená onen kouř z komínů krematoria a nasládlý pach.

Erika Bezdíčková a Monika Brindzáková

Osud paní Bezdíčkovou dostal i na nacistické pochody smrti. A na další místa. I po válce byla pronásledována pro židovský původ, později za svůj postoj k událostem srpna 1968.

K tomu, že by o osudech měla přece jen mluvit, ji přesvědčil hlavně Simon Wiesenthal, který po celý život dokumentoval nacistické zločiny. Ten si jí všiml na tiskové konferenci, kde byla jako novinářka. Zaznamenal její výraz, to, jak sledovala informace. A když se ujistil, že jeho tušení bylo správné, položil jí emotivně otázku, proč mlčí. Proč nemluví ona, když miliony zabitých mluvit nemohou. A tak vznikla i její kniha Moje dlouhé mlčení.

autor: Monika Brindzáková
Spustit audio