V šatně jsem se bál víc než na ledě, vzpomíná na hokejové začátky ultracyklista Polman

Ultramaraton Race Across America dokončil jako třetí Čech v osmatřicetileté historii závodu. Trať o délce 5000 kilometrů ujel za 12 dní.

Kolik je v roce dnů, kdy nesedneš na kolo?

„Já myslím, že se to dá spočítat poměrně jednoduše. Já jezdím celoročně, snažím se jezdit i přes zimu. Když mrzne, tak člověk vydrží tak hodinu a půl a je rád, ale snažím se jezdit šest dní v týdnu. Jeden den mám odpočinkový, nebo jedeme na hory nebo něco takového.“

Když jsi skončil s hokejem, proč sis vybral skateboard a snowboard? Jako vzdor řádu kluziště a drsným hokejovým praktikám?

„Hokej jsem zase začal hrát. Hraju ho hrozně moc rád, v takové neregistrované lize, jak se říká v pralese. Tenkrát byl dost problém v mých spoluhráčích, já jsem byl úplně nejmladší v našem týmu a dostával jsem totální sodovku ve smyslu šikany. Což dneska je asi pohlídané, já když byl malý, tak se o tom jen tak někde mluvilo za rohem, ale úplně se to neřešilo. Takže doma jsem si stěžoval, proběhly nějaké diskuze, ale stejně musím říct, že v šatně jsem se bál víc než na ledě. Ten hokej jsem tím pádem přestal hrát. A nevím, jestli vzdor, ale tenkrát jsem se dostal k prvním záběrům ze snowboardu na videokazetách a do toho jsem poslouchal rockovou, punkovou hudbu a to všechno šlo perfektně dohromady. Takže už jen to, že snowboard byl u nás v plenkách a byla to punková disciplína, kdy jsme nesměli třeba ani na vleky, tak jsme chodili pěšky s prknem nahoru. Přes snowboard jsem se dostal ke skateboardu a tyhle sporty mě doteď hodně baví a řekl bych, že jsem si blízký s touhle komunitou lidí, která se kolem toho motá.“

Snažím se jezdit šest dní v týdnu.

O tvém posledním závodu říkáš, že to byla největší křivda tvého života. To jsi říkal poté, co tě pořadatel vyřadil z výsledkové listiny kvůli podezření, že během závodu jsi využil nedovolenou podporu. Dozvěděl ses to, když ses vrátil zpátky domů. Co byla první myšlenka, když sis tohle přečetl?

„Na mobilu u snídaně si to přečetla moje manželka, já na ní mluvil a ona neodpovídala a jen si nějak povzdechla, že to snad není možné. Andy, tak se jmenoval ten organizátor, mi dělal během závodu takové ne dobré věci. Uvědomil jsem si, proč se mě v cíli ptal, kdy letím domů. Protože mi bylo jasné, že tohle plánoval udělat, ale až v okamžiku, kdy bude vědět, že jsem pryč. Byl to pro mě neuvěřitelný šok, já jsem věděl, že mi to vítězství nepřeje, ale že by udělal něco takového, mě nenapadlo ani ve snu.“

Cyklista a extrémní sportovec Daniel Polman: Utrapakáren jsem už jel hodně|foto:Tadeáš Kopča / Traga.cz - archiv Daniela Polmana

Dá se proti tomu protestovat?

„Nedá, protože to je jeho závod, jeho byznys a on je jediný šéf toho závodu.“

Jsi mimo jiné autorem tří pohádkových knih o rodině Nezmarů. Je to Nezmar jako ultrasportovec?

„Taky. Pojmenoval jsem je tak schválně, protože i dětem v pohádkách se snažím nenásilnou formou do hlaviček dát myšlenku, že je dobré mít nějaké cíle a jít si za nimi a být nezmar, nenechat se zlomit a dosáhnout jich.“

Je to fiktivní setkání s tvým dědou, který pro tebe v určité fázi vývoje a vlastně celý tvůj život hrál důležitou roli?

„To je právě ten paradox, že mě k napsání prvního dílu přiměla smrt mého dědy, s tím jsem se srovnával docela těžko, protože jsem přišel o velkého životního kamaráda, tak jsem si ho trošku oživil v ději té knížky.“

Nás při sousedské debatě napadlo, že by sis mohl vyzkoušet Tour de France, poté co se odjede, zkusit tu trať projet nonstop…

„Musím říct, že jsem nad tím také přemýšlel. Tam jsou trošku problematické ty přelety, takže já bych to vzal poctivě, já bych ty přelety dal na kole. Navíc Grand tours mají výhodu, že vedou nádhernými místy.“