V Plzni na Bolevci stojí nejstarší dochovaná kolomazná pec na našem území. Dehtářů se lidé dřív báli
Kdo by si v okolí Plzně dopřál procházku po takzvané Sigmondově naučné stezce, která začíná i končí na konečné stanici tramvaje číslo čtyři v Plzni na Košutce, udělá nejen něco pro své zdraví, ale také se dozví spoustu zajímavých věcí. Stezka má několik zastavení a jedním z nich je i nejzachovalejší, dosud stojící kolomazná pec v České republice.
Dehtáři a kolomazníci, tedy lidé, kteří v minulosti pracovali u kolomazných či dehtářských pecí, byli pro své okolí podezřelými osobami. Oni i místo samotné byli pro ostatní obestřeni tajemnem. Jedna taková pec, dokonce téměř kompletně dochovaná, stojí v Plzni na Bolevci.
Kolomazná pec se nachází v boleveckém polesí. Byla postavena mezi lety 1812 a 1820, kdy bylo v důsledku velké housenkové kalamity v plzeňských lesích potřeba zpracovat velké množství dřeva. V okolí se v té době nacházelo už celkem osm podobných zařízení, ta se však do dnešních dnů nedochovala. Ta, která na Bolevci zůstala, měří v průměru přibližně šest metrů a na výšku pak asi čtyři a půl metru, tudíž patří k větším pecím.
Princip fungování
Technologie spočívala v tom, že pec byla dvojplášťová. Vnější plášť se nazýval okolnice a vnitřní plášť hrnec. Do hrnce se naskládalo smolnaté borové dřevo. To se dalo i do prostoru mezi hrncem a okolnicí a následně se zapálilo. Dřevo umístěné uvnitř se zahřívalo, u takto velkých pecí dokonce až několik dní. Dřevo se díky suché destilaci nejprve vysušilo a pak došlo k jeho postupnému rozkladu. Plyny odešly horem, dřevěné uhlí, coby pevná složka, zůstalo uvnitř, a tekutá složka odtékala pryč sběrným kanálkem.
Dehet se v minulosti používal jako jediná univerzální impregnace na živočišné materiály, například k natírání dřevěných konstrukcí. Po smíchání s živočišným tukem z něj vznikala kolomaz, což bylo – jak už název napovídá - mazadlo, které bylo využíváno až do počátku 20. století jako jediná možná varianta.
Dehtáři byli považování za divné lidi
V dřívějších dobách pracovali u kolomazných pecí dehtáři a kolomazníci. Jednalo se o klasické lesní řemeslníky, kteří byli pro své okolí mnohdy osobami podezřelými a divnými. Důvod byl prostý. Mnoho času tito lidé trávili mimo stálé osídlení, pracovali s ohněm a zdržovali se v lese.
„Les byl ve středověku a částečně i v raném novověku považován za mnohdy až nepřátelský prostor. Dost často byli tito lidé obviňováni ze styku s ďáblem a z čarodějnictví,“ vysvětluje etnolog a historik Jiří Woitsch.
Spolehlivým ukazatelem výskytu kolomazné pece na určitém místě jsou pomístní jména. Tam, kde je dodnes lokalita nazývána například jako Smolná pec, Smolárna či Pece, je vysoká pravděpodobnost, že se tam dříve v kolomazné peci vyráběl dehet.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
