Umělci tvořili na mikulovském zámku, nyní si můžete jejich díla prohlédnout

24. říjen 2017
Pohled do mikulovských ateliérů.

V areálu mikulovského zámku tvořili po celý měsíc výtvarníci, kteří tam od nynějška do konce října vystavují svá díla. Ta jsou výsledky Mikulovského výtvarného sympozia, letos opět zdařilého!

Letos se na zámku v Mikulově konal už 24. ročník Mikulovského výtvarného sympozia, nazývaného tradičně Dílna. Kurátorkou se stala umělkyně Kateřina Vincourová, která si přizvala další účastníky. Byli jimi David Böhm a Jiří Franta, Igor Korpaczewski, Alena Kotzmannová a Svätopluk Mikyta.

Tým doplnila teoretička – kurátorka Fait Gallery Brno – Denisa Kujelová a technickým asistentem se stal student FAVU Brno Tomáš Plachký.

„Měla jsem ambiciózní představu, že to bude jakoby na cestě mezi Prahou, Brnem, Mikulovem a Vídní,“ vysvětluje kurátorka sympozia Kateřina Vincourová a dodává: „Místo Vídně jsme došli do Bratislavy, ale pořád je to směr dopředu. Nemáme tedy mezinárodního účastníka z Rakouska, ale ze Slovenska, je jím renomovaný umělec Svätopluk Mikyta.“

Kurátorka a umělkyně Kateřina Vincourová.

Žádné společné téma si umělci nezadávali, ale všichni se cítili inspirováni místem, na kterém tvořili. Místní atributy zapracovali do svých děl, a to nejrůznější formou, včetně práce s archivními i nově vzniklými fotografiemi.

Student FAVU si za svůj projekt zvolil obnovu první vinařské cyklostezky na Mikulovsku. Ta vznikla s přispěním evropských fondů v 90. letech, ale ručně malované značky pomalu zanikaly. Plachký celou stezku na kole objel a vše nafotil, ale především značky v podobě vinných hroznů rekonstruoval.

„Zajímám se o turistické značení,“ svěřuje se student, „ta trasa vede až do Pavlova, Horních a Dolních Věstonic, Perné a Bavor. Baví mě, že mám možnost celý měsíc takový projekt realizovat.“

Obraz Igora Korpaczewského.

Igora Korpaczewského zaujal v Mikulově příběh Mercedes von Dietrichstein. „Chtěl jsem udělat něco přesvědčivého v magické poloze,“ přemítá malíř, „donutilo mě to pracovat pomalu a pečlivě budovat prostředí, kde by se ta idea dokázala vyjádřit. Mercedes von Dietrichstein říkala, že kdyby se narodila v chaloupce a pak by o ni přišla, tak by přišla o svůj domov. Ale narodila se na zámku, a když o něj přišla, tak jí chybí její domov.“

Igor Korpaczewski.

Malíř ztvárnil prostor bývalé jízdárny, který byl ve 20. století přestavěn na divadelní sál. „Moje původní idea byla, že je tam ten sál s poodhrnutou oponou, jakoby s nějakým neznámým osudem. Ten obraz je hodně zaměřený na geometrii a světlo. Ale nechtěl jsem osud pro každého, nýbrž pro ni. A tak jsem zkusil udělat papírovou marionetu – princeznu na zámku, která je překvapená tím, že se odhalilo nějaké neznámo. Ten obraz se jmenuje Křehké vzpomínky,“ komentuje Korpaczewski.

Alena Kotzmannová vyšla z archivních fotografií a expozic v mikulovském zámku a zapracovala je do média fotografie a projekce. „David Böhm a Jiří Franta pracují společně a dělají svoje typické koláže: překreslují vytištěný kalendář novými kresbami a do nich zapracovávají jak současnou sociálně-politickou situaci, tak i mikulovská témata, Věstonickou Venuši a podobně,“ vysvětluje Vincourová.

Ateliér na  zámku v Mikulově.

Podle kurátorky většina účastníků sympozia ve svém běžném životě bojuje o čas a prostor pro tvorbu. Možnosti pobývat měsíc v areálu mikulovského zámku a tvořit si proto velmi cenili. „Pracovali s lehkostí, uvolněností a radostí a vzniklo tu hodně věcí,“ glosuje Vincourová.

Zajímavé je i to, že došlo ke spolupráci slovenského malíře Svätopluka Mikyty s uměleckou dvojicí Böhm – Franta. Utvořili tříčlenný tým a pracovali společně. Mikyta se kromě toho věnoval technice zvané cyanotypie: „Vytváří průhledy zámeckými okny skrze okenní rámy a listí ven a otiskuje je na papír ve stejném formátu, jako jsou okna, vznikají takové modrotisky,“ popisuje kurátorka.

Mikyta se přitom stal účastníkem sympozia i působením náhody. „Svätoplukovu výstavu jsem viděla v zimě v Brně, strašně se mi líbila. Pak jsem ho o pár měsíců později náhodně potkala ve vlaku na cestě do Mikulova. On jel z Brna do Bratislavy a seznámila mě s ním moje desetiletá dcera,“ směje se Vincourová.

Sama kurátorka v průběhu mikulovského sympozia také tvořila. Za ateliér si vybrala místnost s okny na dvě světové strany a radovala se z možnosti soustředit se na práci. „Mám tady sérii zrcadel z plastu,“ komentuje předměty v ateliéru. „Moje práce se často váže na běžné předměty, z nichž vytvářím instalace třeba s úplně jiným tématem. U zrcadel je to ale hodně limitované, jejich hlavní rolí je zrcadlit. Jsou v páru zavěšená na zdi a otočená směrem do nebe, odrážejí však výřez stropu. A protože my lidé jsme různě vysocí, tak každému návštěvníkovi poskytují jiný pohled, jiný odraz - obraz.“

Mikulov, Dílna 2017, objekt K. Vincourové Pod lampou.

Další linií práce Kateřiny Vincourové jsou zátiší – i v tomto případě se však zabývá možnostmi pohledu či zastřením pohledu. „Mám tady takové surrealistické zátiší, kde je hlava a šíje otočená vzhůru nohama. Ta hlava má zaslepený pohled. Pak tu je několik svatých obrázků, které jsem celé přemalovala, takže z nich vidíme jen oči, případně ústa nebo ruce,“ popisuje umělkyně. „Ty oči jsou velmi výmluvné, jakoby se silným erotickým nábojem.“