Uhlíři a havíři neměli snadný život, zato se o nich povídá řada pověstí

6. prosinec 2017
Milíř (ilustr. obr.)

Těžká práce v lesích a chudoba po většinu života. Práce a život uhlířů, ale i havířů, nebyly nikdy snadné. Snad i proto o nich koluje řada pověstí. Někdy o tom, že jejich poctivost byla bohatě odměněna, jindy bohužel museli zaplatit i za to málo, co jim osud dopřál. Vychutnejte si pověsti ze Srdcovek Zdeňka Junáka.

Uhlířova dcera na svou krásu doplatila

U Havraníků na Znojemsku kdysi míval své milíře jistý uhlíř Lip. Řemeslo provozoval spolu s půvabnou dcerou. Byla to dívka nejenom krásná, ale také velmi hodná, zbožná a soucitná. Mezi místními byla proto oblíbená a přezdívali jí něžně víla Lesana.

Není divu, že padla do oka i pánovi blízkého hradu. To byl ovšem velmi zpustlý rytíř bez zábran. O Lesanu nepřestal usilovat ani po té, co vstoupila do kláštera.

S pomocí podobně proradných kompliců dívku unesl na svůj hrad. To ovšem vyprovokovalo k odplatě Lesanina otce. Zhýralému rytíři rozpůlil hlavu sekerou a jeho hrad pomocí střelného prachu srovnal se zemí. Do vzduchu vyhodil i klášter, ve kterém jeho dcera předtím pobývala.

Lesaně se podařilo utéct. Když ale uviděla tu zkázu, pomátla se na rozumu. A nakonec svého otce svrhla do vod řeky Dyje. Tak skončil nešťastný příběh jednoho šikovného mistra uhlířského.

Poctivý havíř dostal pomocníka

V Babicích u Rosic kdysi žil jeden chudý havíř. Tedy ono jich tady žilo víc, ale tento se jmenoval František a byl to moc hodný člověk. Ke skromnosti a dobrému chování navíc také důsledně vedl svoje děti.

Laskavého muže se zželelo permoníkovi Kubovi, a tak Františkovi nabídl, že mu s těžkou prací v dole pomůže, ovšem za polovinu mzdy. To se Františkovi samozřejmě bohatě vyplatilo, když ale přišlo na rozdělování peněz, jeden krejcar zbyl.

Havíř ho chtěl dát permoníkovi, ale ten se zuby nehty bránil. Nakonec tedy František vzal sekyru a sporný krejcar rozetnul na dvě poloviny. Kuba havíře za jeho poctivost bohatě odměnil.

František ale nezpychl a až do konce života tvrdě pracoval a s permoníkem se přátelil. A jak to dopadlo s malým kouzelným mužíkem? Po Františkově smrti zmizel i jeho věrný pomocník permoník Kuba.

Uhlíře zachránilo kohoutí kokrhání

Bývaly časy, kdy i na Vysočině působilo mnoho uhlířů. Jeden z nich žil a pracoval v lese nad Novým Městem. Jednou, když musel uhlíř ke svému milíři za tmy, vynořil se před ním z hloubi lesa z ničeho nic ohromný chlap s rudýma očima a podával vystrašenému uhlíři kus syrového masa. A že prý, ať ochutná.

Když se uhlíř na nabízené jídlo pořádně podíval, s hrůzou zjistil, že jde o lidskou nohu. V tom dostal uhlíř nápad, jak se ze situace vykroutit. „Není osolené,“ namítl. Strašidelný hromotluk i s masem zmizel. Než však stačil uhlíř utéct, chlap byl zpátky a podával mu osolenou lidskou nohu.

„Není okmínované,“ zkusil použít podobný trik uhlíř. Úskok ale vyšel jen na chvíli, za pár vteřin byl muž s planoucíma očima zpátky a držel v ruce nohu i s kmínem. Uhlíře už napadla jen poslední výmluva: „Není to upečené.“

Získal ale jen pár chvilek navíc, chlap byl hned zpátky i s doutnající pečínkou. Uhlíř byl v koncích. V tom ale v dálce zakokrhal kohout, ozvala se ohromná rána a chlap i s osolenou, okmínovanou a upečenou nohou zmizel. Uhlíř už se do tohoto místa nikdy nevrátil, dodnes se tu ale říká U milíře.

Za ukradená medvíďata zaplatil vlastním synem

Také dnes vám nesu pověst, ve které hraje jednu z důležitých rolí uhlíř. Tentokrát jde o muže, díky kterému vlastně dostal jméno hrad Pernštejn, i když dotyčného stihl velmi smutný osud. To bylo tak.

Tento uhlíř žil poblíž hradu ještě v dobách, kdy hrad neměl žádné jméno. Jednou při pobytu kdesi venku v lese narazil malá medvíďata. Matka medvědice někam odběhla obstarat potravu a své roztomilé chlupaté potomky nechala chvíli bez dozoru.

Uhlíře hned napadlo, že malé tvory odnese hradnímu pánovi. A to také udělal. Cestou na hrad se ale s chlupáčky ještě stavil doma, aby se mohl s malými medvídky potěšit také jeho synek. Když pak medvědice svá mláďata nenašla, vydala se po čichu po jejich stopách. A už samozřejmě notně rozčílená. Rychle tak dorazila i k uhlířově chaloupce. V té zrovna nikdo nebyl. Tedy skoro.

Rozzuřená samice tam narazila právě na uhlířova syna. Popadla ho, zmizela s ním v lese a hocha už nikdy nikdo neviděl. Na památku tragické události se novému hradu začalo říkat Medvědí kámen, německy Bärenstein, zkomoleně Pernštejn.