„Turistické centrum Krumlova je jako vyloučená lokalita, proto mě zajímá,“ říká Kateřina Šedá
Umělkyně Kateřina Šedá v minulosti přestěhovala moravskou vesnici Bedřichovice do londýnské Tate Gallery a ve vietnamské tržnici v Bratislavě uspořádala svoji verzi Pevnosti Boyard. Teď připravuje projekt pro Český Krumlov. Ve městě, kde si místní stěžují na to, že centrum funguje jen jako kulisa pro procházky turistů, chce ve startovacích bytech na tři měsíce ubytovat několik desítek lidí – v historickém centru budou provozovat „normální život“ a dostávat za něj zaplaceno.
„Lidé často z úplně jiné země skoupí byty v centrech měst a vydělávají pouze na turistech. A veškeré zisky pak plynou zase pryč,“ popsal vloni na stanici Český rozhlas Plus architekt Osamu Okamura problém měst, které přitahují turisty. „Proto bylo při našem prodeji domů podmínkou, že v nich musí zůstat byty,“ odpovídal starosta Českého Krumlova Dalibor Carda z ČSSD. „Taky jsme si nechali pětadvacet domů v centru města, ve kterých jsou potraviny nebo knihkupectví. Tyto provozovny by tam jinak nebyly,“ dodal starosta. Přesto je Krumlov známý jako typický příklad města poznamenaného turismem, ve kterém si místní zoufají kvůli chybějícím službám, vysokým cenám bydlení a hektické byznysové atmosféře.
Téma bytové politiky dnes začíná rezonovat i v Praze, Brně a dalších městech, které turismus neovlivňuje. Konkrétně se mluví o tom, zda by obce neměly s vlastními byty, které jim ještě zbývají, hospodařit efektivněji. Některé z nich jsou totiž prázdné. Projekt Kateřiny Šedé má v Krumlově začít širší debatu na toto téma. Chystá jej pro bienále architektury v Benátkách, které mají s turismem podobný problém. „Myslím, že moje práce doplňuje to, s čím architekti u některých realizací zápolí – například s aktivním zapojením veřejnosti do nějakého plánu, se schopností přimět komunitu uvidět místo jinak nebo vytvořit společný program a náplň nějaké budovy,“ říká Šedá v rozhovoru s výtvarným teoretikem Jiřím Ptáčkem. „Myslím, že se naše práce nejen doplňuje, ale že by v budoucnu mohlo být to, co dělám, podstatnou součástí realizací.“
U nás ve studiu jsme probírali detaily krumlovského projektu i to, jak Kateřinu Šedou ovlivnila kritická debata po jejím loňském průvodci brněnským „Bronxem“ nazvaným Brnox.
Jsi na cestě do Českého Krumlova, abys před místním zastupitelstvem prezentovala projekt, který má, řečeno mediální zkratkou, „vrátit život do města“. Už před časem jsi vyzvala veřejnost, aby se přihlašovala do téhle tříměsíční akce. Nabízíš lidem „normální život na plný úvazek“, ve městě, ze kterého se stala kulisa a přestalo patřit místním – o co přesně jde?
Cílem je zapojit lidi, který se normálně na akcích v Krumlově nepodílí, a vytvořit debatu o dalším směřování města. Je mi jasné, že za tři měsíce nemůžu Krumlov proměnit a některé parametry nezměním nikdy – většina centra města patří soukromým podnikatelům a tyhle lidi nepřiměju, aby zrušili svoje hotely. Je ale důležitý, aby lidi řekli pozitivní i negativní názory na věc. Není to akce jen pro ty zvenku, pozvaní jsou i místní, nejvíc mě ale zajímá reflexe tří měsíců života v centru od lidí, kteří nejsou zatížení místními vztahy, rodinnou historií a tím, že je nějaké věci ve městě dlouhodobě iritují. Můžou totiž dojít k tomu, že jim vadí něco, co místní nevnímají, nebo narazit na něco, co je tam naopak skvělé. Nemá to nicméně být nějaké poučování místních – to vůbec.
„Nejsou to jenom obchody, je to komunitní centrum,“ říká Kateřina Šedá o své Tržnici Bojárt
„Dlouho jsem přemýšlela nad tím, k čemu mám tu tržnici přirovnat, protože ona je to opravdu taková pevnost, uzavřený svět sám pro sebe. Pořád je tam rok 1980, nic se tam nezměnilo, ani chování těch lidí. Posádka tržnice pořád sedí na stejných místech, čekají na těch svých stanovištích, až je lidi obejdou,“ popisuje Kateřina Šedá, proč bratislavskou tržnici pro svoji poslední věc pojmenovala pevnost Bojárt.
Samozřejmě si uvědomuju, že je to absurdní zkratka, že lidem někdo platí za normální život. Já ale nejsem politik, takže nemůžu třeba stavět chodníky, ale můžu upozorňovat na různá témata a problémy symbolikou, která je všem srozumitelná. To, co zaznívá jak v Benátkách, tak v Krumlově, je: „Tady bych bydlel jen, kdyby mně za to zaplatili.“ Vím, že to bude vyvolávat různé reakce, ale bez toho by to ani nešlo. Snažím se zkrátka tohle téma otevřít a pozvat do něj různé skupiny obyvatel, aby o něm přemýšlely a zkusily posunout směřování města.
Podle čeho se účastníci budou vybírat?
Udělala jsem součástí formuláře motivační dopis, ale nedala jsem bližší kritéria – kromě toho, aby lidi popsali normální život a činnosti, co s ním souvisí. A aby vypsali svoje zvláštní dovednosti, který by v Krumlově mohli vykonávat, mohli tam klidně napsat, že dokážou třeba pět hodin denně odpočívat na náměstí. Nejvíc mě u nich zajímá schopnost podat reflexi problémů Krumlova. To, jak dokážou zpracovat, co zažili. Potřebuju, aby si o tom ideálně psali deník, aby přispívali názory do médií nebo mně do knížky. Je důležitý, aby to nebyli introverti, který si tam budou žít sami pro sebe a nic jinýho je nebude zajímat. Potřebuju, aby byli schopní se na to kriticky podívat. Myslela jsem, že se jich přihlásí tak 50, ale nakonec je jich 1 500.
Jaké jsi měla ty sama z Krumlova dojmy a jak dobře ho znáš? Byla jsi tam někdy předtím?
Nebyla jsme tam předtím nikdy. Přijela jsem, protože mě pozvala ředitelka Egon Schiele Art Centra Hana Jirmusová, které se líbila moje kniha Brnox. Chtěla, abych nějakým způsobem zpracovala Krumlov, a já jsem nejdřív nic neslibovala, protože se vyhýbám turistickým městům. Když jsem pak přijela, uviděla jsem tolik shodných prvků s vyloučenou lokalitou, že jsem to přestala vnímat jako turistický centrum a přišlo mi to hrozně zajímavý. Proto jsem se do toho pustila. Potom jsem pokračovala výzkumem po městě, abych porozuměla tomu, jak ho vnímají místní, nejen jak ho vnímám já.
Jak ta věc koresponduje se současnou bytovou politikou města Krumlov? Protože ta je klíčová v kontextu problému s gentrifikací, skutečností, že centrum města funguje téměř výhradně pro turisty. V jaký účinek doufáš? Asi ti nestačí, když ta věc jen, jak se říká, „vyvolá diskuzi“?
Jasně. Já jsem měla v Krumlově pocit, že to město se chová, jako by bylo uprostřed fotbalového utkání. Když lidi zjistili, že tam budu něco dělat, ptali se mě, proti komu ta moje věc bude. Jako by ani nebylo možný to nedělat „proti“ někomu. Jako by nešlo, aby něco bylo pro všechny. Vždycky to musí být buď proti těm, co tam podnikají, nebo proti těm, co chtějí žít v centru, nebo proti těm, co byli odstěhovaný na periferii města. Myslím, že je důležitý se zabývat tím, proč je to město rozpolcený, řada lidí ho nazývá schizofrenním městem. O velké části nemovitostí v centru sice rozhodují soukromí podnikatelé, ale určitý podíl pořád drží město a snaží se podporovat služby, nicméně tam nikdy moc dlouho nevydrží, lidi tam nechodí. Ačkoliv poptávka je. Já jsem třeba přesvědčená, že by tam fungovala pekárna, lidi by ji tam chtěli, ale není tam. Od místních jsem taky mockrát slyšela, že i když město disponuje byty a domy, tak je tak drahé v nich bydlet a usidlují se v nich zase jen podnikatelé z ciziny, který tam mají všechny ty zlatnictví, je jich tam asi 37. Otázka je, jestli by i tohle množství bytů nakonec nestačilo, občas stačí koleje, pár sociálních startovacích bytů a místo se hrozně oživí. Cílem je tedy nastartovat debatu o tom, kdo má v těch bytech bydlet.
No, a pak jsou činnosti, který s byty nesouvisí. V centru bydlí skupina lidí, která se rapidně zmenšuje, teď je jich asi 300, takže taková vesnice, a ta má velký problémy s tím, že se tam nic moc nedá dělat. Život v turistickým centru je omezující, proto jsem vytvořila listinu ohrožených činností, sbírala jsem aktivity, co se vytratily. Věci, které lidi nechtějí dělat, nebo chtějí dělat, a nejde to. Snažila jsem se nabídnout platformu, díky které půjde vyzkoušet, že lidem třeba vadí, že nejde něco dělat, ale pak se ukáže, že to dělat ani nechtějí, nebo to chtějí, ale radnice tomu brání. Anebo po tom všichni opravdu touží, ale jenom se bojí to zkusit, od úplně absurdních věcí, jako je přespání na náměstí, po úplně obyčejné věci, jako je instalace laviček v centru. Jejich absence je mimochodem rys společný i brněnskýmu Bronxu a dalším vyloučeným lokalitám.
Co říkáš na kritiku místních, která se už samozřejmě ozývá, psalo se o ní třeba v místním deníku. Někteří si stěžují, že to bude stejně zase šaškárna pro turisty, která jich do města jen přiláká víc, jiní si zase stěžují, že nabízíš místa v projektu různým lidem, a ne Krumlovákům. Podle deníku se vyrojila celá řada úplných nepravd o tvém projektu, ale přece jen na ty první dva zmíněné výkřiky by asi stálo za to zareagovat, co říkáš těm?
Budou tam zahrnuti i Krumlováci, cílem je třeba i na poloviční úvazky zaměstnat místní, kteří už v centru bydlí a nepotřebují bydlení, a potom lidi z krumlovské periferie. Mělo by to vytvořit celý spektrum pohledů. Kritika je různá, 90 % pramení z toho, že lidi věří nesmyslům, třeba tomu, že se město zavře a bude se do něj platit vstupné, až po to, že lidi překroutí hlavní ideu, že mají pocit, že cokoliv takovýho se děje, musí to být určitě pro turisty. Přestože říkám, že po půlročním výzkumu v tomhle městě bych musela být na hlavu padlá, abych dělala něco pro turisty, tak oni mě stejně neposlouchají.
Kateřina Šedá o svém průvodci brněnským Bronxem: Základem je místní smysl pro humor
Průvodce brněnskou vyloučenou lokalitou se Kateřina Šedá rozhodla vystavět na základu, který se může zdát kontroverzní. Podle ní je však na brněnském Cejlu tvrdý humor zdejších obyvatel všudypřítomný, a tím pádem neopomenutelný. Nepříjemné přezdívky demonizované čtvrti se rozhodla neutralizovat přesmyčkou jedné z nich, vznikl tak nový název místa i šest set stran dlouhého, zdánlivě anarchicky uspořádaného průvodce – Brnox.
Nicméně, ten projekt se zabývá i turisty a o tom jsem ještě nikde nemluvila. Město je samozřejmě potřebuje, je ale otázka, jestli se to dá nějak pozitivně regulovat, aby nejenom místní měli pocit, že se tam dá dobře žít, ale zároveň aby i turista dostal jinou zkušenost, než že obejde za půl hodiny město a odjede pryč. Koneckonců turismus sám o sobě se taky změnil, lidi už hledají jinou zkušenost. Od turistů vím, že spousta z nich jen projde městem, ani se tam neubytují, ani tam nejí, jenom stihnou vyhodit odpadky. Já si kladu otázku, jestli kdyby ty korejský děti, co se tam nudí na náměstí, nebyly radši, kdyby jim někdo kopnul balon a zahrál si s nima na čtvrthodiny fotbal. Jestli by je to nebavilo víc. Myslím, že se spravedlivě snažím dát prostor všem těm skupinám a i z toho potom vznikají kontroverze, protože každá skupina má pocit, že ona má tu pravdu.
V pavilonu bienále architektury v Benátkách, pro které tenhle projekt vzniká, bude sídlo fiktivní firmy UNES-CO, organizující tvůj projekt, a návštěvníci tu budou moct sledovat přímý přenos z Krumlova – proč je to vymyšleno právě takhle? Co má přímý přenos šanci ukázat, zachytit?
Já se z toho chystám něco sestříhat, ale ta akce začíná v okamžiku, kdy začíná i bienále, takže na začátku tam ten záznam ještě nebude. Kamery na náměstí mají symbolizovat pracovní prostředí, ve kterých jsou taky kamerový systémy. Budou na třech místech, lidem nebude vidět do tváře a ideálně by vždycky měla být vidět nějaká činnost, kterou provozujou „zaměstnanci“ té fiktivní firmy, může to být klepání koberce nebo tam někdo jiný bude zametat. Při tom by se tam měl objevovat spot naší fiktivní organizace ozřejmující, co se tam vlastně koná, divákovi by to mělo být hned jasný, na co se tam má dívat.
Tím, že připodobňuješ centrum Krumlova k vyloučené lokalitě, navazuješ na svůj předchozí český projekt v brněnském Bronxu, který jsi překřtila na Brnox a vydala průvodce touhle oblastí. Kolem Brnoxu vznikla hodně ostrá debata – o tom, jestli té čtvrti pomohl, nebo jestli se spíš svezl na jejích specifikách a není jen exotizací všeho, co s touto částí brněnského středu souvisí. Změnila nějak ta kritika tvůj pohled na tohle téma, nebo tě spíš ujistila v tom, že tvoje výchozí pozice byla správná? Ta debata se týkala tvé práce se stereotypy, jestli uchopením stereotypů pomáháš, nebo je spíš potvrzuješ.
Vnímám pozitivní i negativní názory, ale z mýho pohledu je přínos Brnoxu spíš pozitivní. Pro mě je důležitý vždycky přinést pohled, ve kterým mě nikdo nezastoupí, já nejsem sociolog ani antropolog, snažím se přinést můj pohled, netvářím se, že jsem superobjektivní, a navíc na to ani nevěřím. Člověk vždycky přichází z nějakýho prostředí, s nějakým vychováním a já už jenom svým výběrem toho, na co se zaměřuju, podávám nějaký obraz. Je ale důležitý, aby když člověk něco dlouhodobě dělá, aby přemýšlel, že tuhle zkušenost nemají všichni ostatní.
Přijde mi, že je to trochu pořád dokola, i když bych se chtěla na akci v Krumlově nějak připravit, tak tyhle protichůdné reakce moje věci prostě vyvolávají, vždycky se to dá vyložit různě. Jde to vždycky skrz tvoji vlastní optiku, pokud jsi dopředu naštvanej, tak logicky je to šaškárna pro turisty, když se snažíš to změnit, tak se na to díváš tak, že skrz takový projekt se může ukázat, jestli se s těmi problémy dá, nebo nedá něco dělat.
V Brnoxu si přečtou dva různí lidi jeden rozhovor a někdo se zeptá, proč je tak pozitivní, druhej, proč je tak negativní, a já sama mám pocit, že je to někde uprostřed. Mě hrozně mrzí, že to někteří lidi vnímali jako urážku, ale abych se přiznala, tak nevím, jak se tomu vyvarovat v budoucnu. Mám dokonce pocit, že je nutná podmínka, abych se dopředu nezabývala tím, komu se zavděčit – jedině tak se dá vytvořit něco, co má přesah. A když to vyvolává takový velký reakce, tak je to důkaz toho, že je důležitý to dělat.
Proč se bude přímý přenos z každodenního dění v Českém Krumlově promítat v pavilonu architektonického bienále v Benátkách a jak Kateřina Šedá reflektuje debatu po svém předchozím českém projektu Brnox? Poslechněte si celý rozhovor.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
