Třídit víno není nic snadného. Vloni komisaři posoudili 7,5 tisíce vzorků vín

8. září 2017
Na SZPI zasedají 150 krát do roka degustátoři a zatřiďují vína.

Každé víno, které chce vinař uvést na trh, musí projít procesem takzvaného zatřiďování. Tento proces garantuje Státní zemědělská a potravinářská inspekce nebo příslušné pověřené sdružení vinařů.

Výroba vína je složitý a přísně kontrolovaný proces. Jeho vrcholem je takzvané zatřiďování, bez kterého není možné uvést víno na trh. Jeho součástí je laboratorní analýza a hodnocení vína degustátory.

Ti ho musí ochutnat a posoudit, jestli nemá žádné choroby a vady a splňuje požadovaná kritéria. Teprve pak může výrobce na etiketu napsat, jestli jde o víno jakostní odrůdové, pozdní sběr nebo třeba výběr z bobulí.

„Existuje přísloví, že to, co je ve flašce, ví skutečně jen sklepmistr nebo pánbůh. Ale samozřejmě pravidla výroby vína jsou dána a jsou dozorována,“ říká vedoucí odboru kontroly vína Bronislav Pavelka a vchází do degustační místnosti na budově Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Brně, kde zasedají komise pro zatřiďování.

Na SZPI zasedají 150 krát do roka degustátoři a zatřiďují vína.

„Vinař sem přijde, donese lahve třeba v bedně. Dá se to do této místnosti, tady ty vzorky se skladují a čekají, než na ně dojde řada,“ říká.

V jedné z nejmoderněji vybavených degustačních místností to vypadá jako v laboratoři. „Každý sedí ve své kóji, aby nikoho neovlivňoval nějakými úšklebky,“ konstatuje Pavelka.

Na SZPI zasedají 150 krát do roka degustátoři a zatřiďují vína.

Právě zasedá komise s pořadovým číslem 116. Maximální počet vzorků v jednom senzorickém hodnocení je padesát, degustátoři hodnotí vína ryze anonymně.

Jan Hrachovský jezdí zatřiďovat vína asi šest let. A může porovnávat s prací v porotách na vinařských soutěžích. „Je to jiné. Tady vyloženě sledujete, jestli je víno v pořádku co do chorob nebo vad. Ale příliš se nezabýváte tím, jestli je víno typické nebo jaké je v daném parametru, které se hodnotí při soutěžích. Takže z toho pohledu je to tady možná trochu jednodušší,“ porovnává degustátor.

U přívlastkových vín hlídají inspektoři celou cestu hroznu z vinohradu až do konkrétní lahve vína. U vinobraní mají důvěrníky, kteří zapisují, kolik dané odrůdy se sklidilo a kolik měly hrozny cukru. Vinař pak vede evidenci, kde zaznamenává každé stáčení vína.

„Mělo by to být prostě vedeno takovým způsobem, abych věděl, který hrozen skončil v které láhvi,“ doplňuje Bronislav Pavelka.

Potravinářská inspekce má navíc k dispozici i speciální přístroj, který dokáže určit, odkud víno pochází.

„Nedokáže to určit s přesností „levý či pravý břeh Dyje“. Nicméně již nízké desítky kilometrů už lze určit. A je potřeba si uvědomit, že aby ten podvod byl ekonomicky výnosný, je třeba to víno dovézt z větší vzdálenosti. Typicky mluvíme o jižních nebo východních státech,“ říká mluvčí inspekce Pavel Kopřiva.

Sankce za falšované nebo nebezpečné víno je podle novely vinařského zákona až 50 milionů korun.

„V nedávné minulosti byl strop 5 milionů korun a tato sankce byla opakovaně uložena,“ doplňuje Pavel Kopřiva.

Například v loňském roce bylo svoláno celkem 150 komisí, které se věnovaly 7,5 tisícům vzorků vína. Tyto vzorky reprezentovaly přes 350 tisíc hektolitrů vína převážně z vinařské oblasti Morava. Nevyhovělo přibližně pět procent hodnocených vzorků.

Kromě potravinářské inspekce vína zatřiďují i pověřená sdružení vinařů daného regionu. Vznikají tak vína originální certifikace, například VOC Znojmo, Pálava nebo Modré hory.