Tornádo zachytil fotkou fasády poseté haraburdím. Zkázu zalilo úchvatné světlo, říká vítěz Czech Press Photo

Věnujete se autorské reportáži, ve které se snažíte propojit obrazovou a textovou složku. Mám pro vás nelehký úkol – popište vítězný snímek.

Ten snímek vlastně vznikl náhodou. Pro posluchače, kteří ho neviděli: je na něm z boku vyfocená fasáda, do ní vchází nějaký člověk, otírá si obličej, protože už je horký den, docela parno. Ta fasáda na první pohled vypadá, že ji zasáhlo tornádo, ale když se na ni člověk podívá pozorně, najednou uvidí, že jsou v ní zabodány různé kusy haraburdí, které to tornádo s sebou vzalo. A až když začne přemýšlet nad tím, jak se tam ty kusy plechu, plastů, střešní krytiny a podobně dostaly, tak si uvědomí, co by se asi tak stalo, že by tam někdo stál. A vlastně to vypovídá hodně o tom, že vlastně na to, jaká to byla obrovská událost, kolik lidí to zasáhlo, tak ty ztráty na životech vlastně byly až zázračně nízké v porovnání s tím, co to mohlo způsobit. A myslím si, že to na tom snímku jde vidět.

Fotografie následků ničivého tornáda ze série Zkáza, kterou do Czech Press Photo přihlásil Petr Topič ze společnosti Mafra|foto: Petr Topič / MAFRA, Czech Press Photo

Jak to na vás zapůsobilo, když jste se stal očitým svědkem?

Ocitl jsem se tam náhodou, já jsem jel do Hrušek. Řízením osudu ale, tím, jak se situace vyvíjela, jsem se najednou někde objevil, později jsem zjistil, že to bylo v Mikulčicích. Pro mne asi nejsilnější okamžiky byly hned z toho rána. Vycházelo nádherně slunce, pro fotografa úplně úchvatné světlo zalilo tu zkázu.

Čtěte také

Morava pět dní po tornádu. Poslechněte si Speciál Radiožurnálu

A do toho najednou z těch domů začali vycházet lidé a první, kam přišli, na co se soustředili, tak byl hřbitov, který byl totálně zničený, polámané stromy, popadané přes shozené náhrobky. A ti lidé se tam šli vlastně podívat, jak jsou na tom jejich zemřelí. Fotil jsem tam jednoho pána, který vlastně přišel – je to i v té sérii – a on se modlí na hrobě a vlastně přináší zprávu těm svým příbuzným, mrtvým, že to vlastně všichni přežili a děkoval jim za to, že se o ně tak postarali. Takže to byly asi ty nejsilnější okamžiky, které jsem tam zažil.

Primárně pořizujete snímky pro potřeby novin. Když jste ale u takové tragédie, jako byla spoušť po tornádu na Břeclavsku a Hodonínsku, máte už někde v podvědomí, že by to mohlo aspirovat na novinářskou cenu?

Čtěte také

Předpovídat nejdou, vznikají náhodně. Oteplováním tornáda zesílí, odhaduje klimatolog

V tu chvíli se vlastně takto nepřemýšlel. Že jsem ale svědkem něčeho důležitého, velkého, to jsem věděl vlastně od prvního okamžiku, kdy jsem zastavil. Bylo to snad někdy o půl druhé ráno.

Ocitl jsem se, jak jsem říkal, shodou náhod mezi Lužicemi a Mikulčicemi, někde v té průmyslové zóně a najednou na mě ze tmy vystupovala taková torza, respektive siluety něčeho, co možná byly domy nebo nějaké pahýly stromů. A já si uvědomil, že je něco špatně, že takhle to normálně nevypadá, když zastavíte v obytné zóně. A tak jsem volal do práce, že to možná bude opravdu velké a že by bylo dobré se na to podívat z nadhledu, jestli by tedy šlo vymyslet, jak se během dne dostat do vzduchu, protože jsem si říkal, že jestli to bude mít takové měřítko, jako jsem si v tu chvíli myslel, tak to bude úplně nejlépe zachytitelné z toho vrtulníku nebo z letadla. Nakonec tedy z vrtulníku.