Tadeáš Šíma projel na kole celou Afriku. Vezl s sebou i násadu od krumpáče

Cyklistika přitom nikdy nebyla jeho velkou zálibou. „Prostě jsem sháněl nějaký dopravní prostředek. Na auto jsem neměl a stopovat se mi nechtělo, protože to jste pořád na někom závislí. Pocit svobody jsem našel v kole, se kterým se můžete zastavit, kde chcete, a dají se najezdit docela dlouhé kilometry,“ vysvětluje.

Neodradil ho ani velmi negativní zážitek. Do Afriky se totiž z Prachatic poprvé vydal už v roce 2016. Dorazil do marockého Rabatu s plánem dojet až do Kapského města v Jihoafrické republice, ale narazil na lupiče. „Hned v Rabatu mě okradli o kolo a musel jsem se vrátit domů. Asi týden jsem říkal, že už nikdy do Afriky nepáchnu, ale pak jsem si to rozmyslel a říkal jsem si, že to musím dokončit,“ vypráví.

Strach měl každý den

Znovu tedy vyrazil v listopadu 2017. Přiznává, že strach měl na cestě každý den. „Bylo to ale spíš takové to napětí, které vás posouvá dál, obava, co čeká za zatáčkou, co se může stát, ale vždycky mě to posouvalo dopředu,“ říká.

Největší strach měl z malárie. „Za celou cestu mě ale netrápily žádné horší zdravotní problémy. Střevním potížím se nevyhnete, ale nebylo jich tolik. Asi jsem měl obrovské štěstí, v malarických oblastech jsem se nacházel často, kousala mě spousta hmyzu, ale vyhnul jsem se tomu. Fakt špatně mi bylo v Mali, to jsem myslel, že mám malárii, ale nakonec jsem se z toho vyspal,“ líčí.

Lékaře tak v Africe nikdy vyhledat nemusel. Když ho v Ghaně srazili z kola, dokázal si sám nahodit zpátky vykloubené rameno a jen si dal krátkou cestovní pauzu.

Násadou měřil hloubku kaluží

Dnů volna měl Tadeáš Šíma víc. „Někdy to ani nebylo z mojí vůle, například v hlavních městech jsem musel zařizovat víza do dalších států. Byrokracie na cestě byla docela nepříjemná,“ vysvětluje.

Na svém kole musel uvézt docela dost věcí. Bagáž vážila až 40 kilogramů, v závislosti na množství jídla a pití. „Vezl jsem stan, spacák, věci na opravu kola, měl jsem i notebook, abych mohl psát články, fototechniku, solární panel na dobíjení telefonu,“ vyjmenovává.

K tomu všemu si ale také přibalil násadu od krumpáče. „To je spíš taková psychologická pomůcka, něco z mojí chalupy. Byla to taková moje opora. Nikdy jsem ji naštěstí nepoužil jako zbraň, ale používal jsem ji třeba v Kongu pro měření hloubky kaluží v období dešťů,“ usmívá se.

Pro Afričany byl běloch na kole často atrakcí. „Když přijedete do vesnice třeba v Gambii, kde děti v životě neviděly bělocha, tak se nejdřív bojí, ale pak se seběhnou. Lidé většinou byli opravdu milí a pohostinní, ale musíte se s nimi začít bavit a nebýt arogantní,“ dodává Tadeáš Šíma, který se sice před cestou učil i základy francouzštiny, ale nakonec se s místními domlouval hlavně „rukama nohama.“

Krokodýlí polévka, zvířata a přepadení

Z domova si vezl základní potraviny, další pak kupoval cestou. „Přes západní Saharu, poušť, kde jsou dlouhé vzdálenosti mezi obchody, jsem si vařil, ale pak mě to přestalo bavit a došlo mi, že je kupovat si jídlo u silnice je cenově srovnatelné a ušetří to čas. Bavilo mě jídlo v Senegalu, které je dost kořeněné, ale občas jsem ani nevěděl, co jím, až pak jsem se dozvěděl, že to byla třeba krokodýlí polévka,“ vzpomíná.

Už nešlo o omrzliny, ale o to, jestli přežiju. Na Mount Everestu zažil kritické chvíle

• Upravit
• Smazat

Trasu Prachatice – Mount Everest zdolal v květnu sportovec Ivo Grabmüller. Završil tak dobývání takzvané Koruny planety neboli sedmi nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Je teprve pátým Čechem, který to dokázal.

Hlavním důvodem, proč si Tadeáš Šíma vybral Afriku, je příroda, především ho zajímají sloni. „Líbí se mi práce jednoho ochranáře, Čecha, který se tam vydal na vlastní pěst a bojuje proti pytlákům. Potkali jsme se v Kongu, strávil jsem u něj asi deset dní. Sice se mi nepovedlo vidět slona pralesního, ale viděl jsem buvoly, šakaly, poloopice. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem vyrážel do Afriky,“ popisuje.

Až do Namibie se mu ani nechtělo domů. „Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že bych to otočil a jel zpátky, ale pak se v Namibii stala spousta věcí, které mě od toho odradily. Přepadli mě tam. Pět kluků si na mě počkalo s kameny v rukou u silnice, snažili se mě dostat z kola dostat. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem jim pláchnul,“ říká.

Přesto se chce do Afriky vrátit. Nyní píše o své cestě knihu a pořádá přednášky. „Chtěl bych si vydělat nějaké peníze, pořídit si fotoaparát a možná se věnovat fotografování zvířat, protože právě na zvířata rád vzpomínám. Vždycky jsem byl šťastný, když jsem mohl vidět divoké zvíře v jeho vlastní přírodě,“ uzavírá Tadeáš Šíma.