Spící město s figurami ze Šípkové Růženky a nádherou zdí a parků. Slavný režisér Karel Kachyňa strávil v Kroměříži kus mládí

Jiří Mrva je kroměřížský publicista a je autorem knihy Zlatá stopa.

Ta je věnovaná významným lidem, kteří se buď v Kroměříži a okolí narodili nebo s městem spojili kus osobní historie. Jedním z nich je také uznávaný filmový režisér Karel Kachyňa.

V Kroměříži strávil dětství i dospívání. Jak se podařilo Jiřímu Mrvovi získat rozhovor od umělce, který se vyhýbal publicitě?

„Když jsem přišel na pražskou FAMU, kolem mě prošel s noblesou vedoucí katedry Dušan Klein. Naproti tomu Karla Kachyňu byste si spletli s vrátným. Velmi nenápadně jsem si na něho počkal a znovu ho poprosil o rozhovor do mé knihy. Měl jsem tam její maketu, on si sedl a začal si v tom listovat. No, to byl průšvih, protože on jako filmový režisér viděl všechny grafické nedostatky. Víte, já nemám rád publicitu, řekl Kachyňa," popisuje setkání Mrva.

"O svých filmech se vyjadřoval v tom smyslu, že vlastně za nic nestojí, přitom jeho filmy jsou klenoty. Je to to nejlepší, co tady bylo ve 20. letech vytvořené ve filmu“, říká kroměřížský publicista Jiří Mrva.

„S Karlem Kachyňou jsme pak jeli tramvají a povídali jsme si a pak jsme se velice vřele rozloučili. Nakonec jsem se od ně dočkal dopisu a je to krásná tečka v mé knize,“ doplnil publicista.

Karel Kachyňa v něm o Kroměříži napsal:

Bylo to svého času spící město, a jeho obyvatelé se podobali figurám ze Šípkové Růženky. Jedním z těch spáčů jsem byl já a občas jsem se probudil, abych si všimnul, že bydlím v krásném moravském městě a mohl se kochat nádherou jeho zdí a parků, vodních nádrží, umělých potůčků oživených duhovým peřím hýkajících pávů a brebentěním ozdobné drůbeže. To všechno cenné nám tu v minulosti zanechali kumštýři, nikoliv mocipáni. A tak ten obraz mládí, o který jsem se kostrbatě pokusil, se totálně zhroutil a rozplynul na základě ztráty paměti.

S úctou Karel Kachyňa

PS: Vážený pane redaktore, vypotil jsem pár vět a hned Vám je posílám. Nemusím ani zdůrazňovat, jak jsem Vás při tom psaní proklínal, že jsem se tak nechal ucloumat, přesto na Vás vzpomínám v dobrém.