Sociální sítě jsou zařízeny na to, aby předávaly pocity, ale na ty já moc nejsem, říká Pavel Švanda

Pavel Švanda, jeden z nejvýznamnějších brněnských spisovatelů a myslitelů, oslaví v neděli 6. června 85. narozeniny. Patří ke generačnímu okruhu Šestatřicátníků – někdejší brněnsko-pražské skupině přátel, kteří v 50. letech vydávali jeden z prvních, ne-li vůbec první, samizdat u nás: studentský časopis Rozhovory 36. Výraznými členy této skupiny byli Václav Havel, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další.

Pavel Švanda se narodil ve Znojmě, ale od roku 1938 žije a pracuje v Brně. Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity spojil své další působení s časopisy Host do domu a Tvář. Za normalizace vystřídal řadu zaměstnání. Po roce 1969 nemohl oficiálně publikovat, proto v 70. a 80. letech publikoval v samizdatu pro přátele shromážděné kolem filozofa Josefa Šafaříka.

Po roce 1989 pracoval v redakcích Akordu a Lidové demokracie. Působil jako profesor na Divadelní fakultě JAMU a je dlouholetým spolupracovníkem časopisu Kontexty a Českého rozhlasu. Jeho knihy vydává brněnské nakladatelství Atlantis.

Čtěte také

Pavel Švanda: Plné zuby

Rozhlasový magazín Zelný rynk vysílá při příležitosti Švandova jubilea výběr jeho nových, dosud nepublikovaných textů: fejeton Plné zuby podruhé (navazující na stejnojmenný text odvysílaný Českým rozhlasem v listopadu 2020), čtyři básně a pásmo krátkých prozaických záznamů s titulem Co nedávám na Facebook. V Zelném rynku je interpretuje herec Vladimír Krátký.

Poezie nebo próza?

Redaktorka Alena Blažejovská natočila s Pavlem Švandou i rozhovor, v němž se ho ptá, co rozhoduje o tom, jestli určité téma literárně ztvární poezií, nebo prózou. – „Ono si to řekne samo,“ vysvětluje autor. „Když to začne jednotlivými útržky, tak je velká pravděpodobnost, že se ten výraz překloní k poezii. Když začínám v podstatě rozumovým zápisem, tak je velmi pravděpodobné, že z toho bude próza. Ale taky to samozřejmě odpovídá určité životní situaci.“

„U mě se to vyvíjelo s časem,“ vypráví Pavel Švanda. „V 60. letech jsem začal publikovat filmové recenze a prózy a docela rád bych u toho zůstal, ale pak se všechno otočilo. Ten čas normalizace, to byl čas samizdatu a vlastně soustředění. Vstoupila mi do toho poezie a esej, a pak se zase všechno změnilo a já jsem začal psát i novinářské žánry – například komentáře k veřejnému dění. Já vím, v čase specializace je to nečekané a je to neobvyklé. Ale mohl bych se snad odvolat i na dávné časy, kdy bylo normální, že pořádný literát ovládal více žánrů.“

Alena Blažejovská pokračuje: „Máme připravené krátké prozaické záznamy, které jsi nepublikoval na Facebooku. Jiné však ano. Co přináší tobě a tvým čtenářům komunikace na sociální síti?“ – „Já si tam občas, myslím, odreagovávám své novinářské pudy,“ usmívá se Pavel Švanda. „Snažím se, aby to nebylo příliš často, protože sociální sítě jsou v podstatě zařízeny na to, aby předávaly pocity. A taky tam většinou jsou pocity očekávány. Já zas tak moc na pocity nejsem. Když už, tak většinou publikuju nějakou glosu nebo krátkou úvahu, a to střídmě. Raději méně než více.“