Slavičín nemá nic společného se slavíkem a vesnice pod Buchlovem pojmenoval pes

Úplně novou rubriku mají od posledního prázdninového týdne Srdcovky Zdeňka Junáka.

Každý všední den si můžete poslechnout jednu pověst z jižní Moravy nebo Zlínského kraje. Nejčastěji se pověsti týkají vzniku pojmenování měst a vesniček.

Šakvicím dala jméno slova naděje

Kdysi za dávných časů byly naše končiny sužovány nekonečnými ničivými válkami. Při nich cizí nájezdníci pustošili vše, kam dorazili. Výjimkou nebylo ani okolí Hustopečí. Řádění nepřátelských hord se nevyhnulo ani místu, kde dnes stojí Šakvice. Vetřelci tehdy mnoho lidí odvlekli daleko za hranice do otroctví, další pobili. A mnoho z těch, které nepřipravily o život zbraně agresorů, nakonec podlehlo hladomoru. Přežilo opravdu jen pár lidí. Není divu, že byli nešťastní. Až jeden z nich pravil: „Neplačte už, šak nás bude více.“ Trvalo to samozřejmě pár let, ale stalo se. Na paměť těchto povzbudivých slov se pak osadě opravdu začalo říkat Šakvice.

Slavičín vděčí za jméno schopnostem svatého Vojtěcha

Slavičín se nachází v místech, kde se prý na cestě z Uher do Čech kdysi zastavil svatý Vojtěch. Ten tehdy i se svou družinou nocoval na jednom vršku. Na protějším vrchu stával hrad, jehož paní byla slepá. V noci nemohla spát, a tak stála u okna s tváří obrácenou shodu okolností k Vojtěchovu tábořišti. Tu se jí zdálo, že vidí jakousi zář. A čím víc tím směrem upírala oči, tím zřetelněji ji viděla, až nakonec prohlédla úplně.

Když se druhého dne na to zázračné místo vypravila, setkala se s Vojtěchem, který ji záhy také pokřtil. Ale nabízené peníze Vojtěch nepřijal. Řekl paní, ať raději nechá zbudovat kostel. A stalo se. Na místě Vojtěchova noclehu dala paní postavit kostel a z jejího syna se stal navíc kněz. Slavný čin pak dal jméno i tamní osadě. Tak vznikl Slavičín.

Boskovice dostaly jméno díky skopnutému palci

Kdysi žil ještě v bezejmenném místě jistý ptáčník Velen. Jednou našel v lese zbloudilého šlechtice, který hledal místo na přespání. Velen urozenému muži nabídl nejen přístřeší, ale také jej náležitě pohostil a postaral se o jeho pohodlí. Vděčný host, jinak pán brněnského Špilberku, Velenovi na oplátku věnoval celé panství. Na tom si samozřejmě nový majitel začal stavět vlastní hrad.

Prý sám s jeho stavbou pomáhal a mimo jiné nosil stavební materiál. Právě při manipulaci s kameny si o jeden takový Velen skopnul palec. Nic si z toho nedělal, jen prý řekl: „Eh, což o jeden palec, pak nebudu již chodit bosko více.“ Na památku této příhody byl hrad nazván Boskovice a stejné jméno později dostalo i město, které tu vyrostlo.

Mikulčice se zrodily z přátelství a odhodlání dvou dívek

Kdysi v těch místech žily dvě kamarádky - Mikulka a Těšínka. Jednou se spolu vypravily, jak to bylo tehdy obyčejem, na pouť do Bambeřic v tehdejším Prusku. Jaké ale bylo jejich překvapení, když se po pár týdnech vrátily a nenašly ani svou osadu, ani své příbuzné a sousedy. Všechny domy byly vypálené, lidé pobiti nebo odvlečeni divokými Tatary, kteří často podnikali loupežné nájezdy na Moravu.

Mikulka a Těšínka však z rodné osady neodešly. Zůstaly, opravily znovu své domky a založily rodiny. Postupně se rody rozrůstaly, přistěhovaly se další, až vznikly dvě vesnice vedle sebe, které byly podle děvčat pojmenovány Mikulčice a Těšice. Ačkoliv je ta druhá co do počtu domů větší, administrativně je součástí té první - Mikulčic. A tak jsou vlastně obě dívky pořád spolu.

Dědinky v okolí Buchlova dostaly jméno zásluhou toulavého psa

Různé shluky chalup pod hradem Buchlovem dlouho žádné jméno nenesly. Změnilo se tak až za vlády jistého hradního pána, jehož jméno už si nikdo ani pořádně nepamatuje. Víme ale, že jeho lovecký pes se jmenoval Břes. A tento Břes se jednoho krásného dne zatoulal.

Totiž pán hradu Buchlova se jednou vrátil z lovu bez tohoto svého oblíbeného psa. Byl z toho dost mrzutý a poslal zbrojnoše, aby mu psa našli. A tak zbrojnoši hledali nejprve v okolí hradu a pak dole v chalupách pod hradem. Měli štěstí. Již v prvních chalupách se doslechli, že prý tam pes byl a nějak divně se koukal a z huby mu kapala pěna. Jistě se Břes vztek! A tak vznikl Břestek.

Zbrojnoši pokračovali dále po stopách psa, až přišli k dalším chalupám. „Hej, lidé! Byl tu pes?“. A tak své jméno dostaly i Tupesy. Čtyřnohý uprchlík byl už ale dávno pryč. Když se objevil mezi dalšími chalupami, začali místní chlapi na psa dokonce střílet. A tak vznikly Střílky, z chudáka psa ale nezbylo vůbec nic. Totiž, jména dědin pod Buchlovem, ta samozřejmě zůstala.