Selská svatba na Plzeňsku / VI. část: Oddavky, cesta z kostela a zatahování

Cestu do kostela na oddavky hráli muzikanti ve svatebním průvodu písně převážně zádumčivé, až truchlivé.  Městem se zpívala písnička „Plzeňští páni, pojeďte s námi, já vám dám rozmarýnu z naší zahrady…“ V obličeji všech účastníků svatebního průvodu byla znát vážnost. Každý jako by byl zcela ponořený do svých myšlenek o důležitosti kroku, který se mladí chystají podstoupit. Mluvilo se jen velmi málo a nevěsta celou cestu plakala…

V tom kostele u voltáře, pan farář nám ruce sváže…

ilustrační foto|foto:Pexels, Licence Pexels, ©

V kostele u oltáře poklekl ženich i nevěsta, za nimi družička a družba. Kněz stál před nimi. Poté, co družička nasadila na hlavu nevěstě i ženichovi rozmarýnový  věneček, kněz k nim přikročil a začal jim štolou vázat ruce a modlil se nad nimi. Jakmile kněz modlení dokončil, družička i družba byli ve střehu a každý se snažil co nejrychleji popadnout z hlavy rozmarýnový věneček – družba ženichovi a družička nevěstě. Věřili totiž, že kdo bude rychlejší, ten se dříve vdá nebo ožení.

Při mši svaté v kostele během oddavků také všichni dávali pečlivý pozor, na které straně (na ženichově nebo nevěstině) rychleji hoří svíce. Z toho se usuzovalo, že z novomanželů dříve zemře ten, na jehož straně svíce rychleji hořela.  Po oddání se snoubenci od oltáře vrátili na své místo a všichni vyčkali, až mše svatá končí. Pak jim kněz ještě jednou požehnal, svatební průvod vyšel z kostela a kostelní zvony se rozezněly.

Cestou z kostela

Čtěte také

Tajemství obrazu „Svatba v Kalikovském mlýně“. Proč ho národopisci střeží jako oko v hlavě?

Když se vyšlo z kostela, ženské zazpívaly „A já vám děkuji, pane páter, že jste vy mně dali, co já jsem chtěl. Dali jste mně ženu Kateřinu, já si s ní dnes lehnu pod peřinu.“ Návrat z kostela vnesl veselost do celého průvodu. Hudebníci hráli do skoku a do toho se ozýval veselý jásot a veselé výkřiky.

Zatahování

Na své cestě býval svatební průvod často zastavován „zatahováním“. Na příhodném místě, kde byla užší cesta, natáhl se přes cestu silný provaz zdobený stužkami a chvojím tak, aby svatebčané nemohli projet a byli nuceni zastavit. Potom přistoupil některý ze zatahovačů k vozu a se sklenicí v ruce vyslovil přání novomanželům, připil na jejich zdraví, načež se mu od ženicha dostalo slušné peněžité odměny. Někdy ale byli zatahovači neskromní a vyžadovali ještě vyšší propustné. Po této zastávce už celý svatební průvod zamířil do hospody, kde se rozvířil tanec provázený zpěvem a další veselí.