Sedimenty, diagnózy, wellness. Jak vznikal příběh dobrodružství v podzemí běloruských solných dolů proměněných v luxusní sanatorium?

28. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z knihy Sedimenty, diagnózy, wellness

Knihu Sedimenty, diagnózy, wellness vydala Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně ve spolupráci s nakladatelstvím Host. Na obálce je uvedeno třináct autorů. Jde o kolektivní dílo studentů Ateliéru intermédií pod vedením Pavla Sterece.

Ateliér intermédií je jedním z volných ateliérů FAVU. „Intermedialita je pro řadu lidí nepochopitelná a často bývá zařazována do umění šedesátých let,“ říká Pavel Sterec. Dnes se podobnými věcmi zabývají všechny umělecké ateliéry, čím je tedy zvláštní Ateliér intermédií? „Koncepce je věnovaná kolektivní a participativní tvorbě a  uměleckému výzkumu, to je specificky pojímaná intermedialita.“ Nedílnou součástí studia je však také individuální tvorba studentů.

Proč se tentokrát rozhodli pracovat s textem? „Vycházelo to ze složení ateliéru,“ vysvětluje studentka FAMU Antonie Bernadová. „Společné dílo vymýšlíme vždy na začátku semestru a sešli se lidé, co chtěli pracovat s textem a zkoumat jeho uměleckou polohu.“ Do projektu se zapojila i studentka doktorského programu na Divadelní fakultě JAMU Bernardeta Babáková. „Bylo to organické,“ vypráví, „se studenty i vedoucími Ateliéru intermédií mě pojí přátelství a sympatie. Mluvili jsme o tom, jak vzniká text, o dokumentárních přístupech v tvorbě, a naše spolupráce se prohloubila až do toho, že vznikla knížka.“

Na podkladě textu vzešlého z projektu měla 5. června 2020 premiéru inscenace v HaDivadle a letos byla vydána kniha. „Zajímá mě ona metoda kolektivní tvorby. Píšete o horizontálních metodách organizace, co to znamená?“ zeptala se Alena Blažejovská. – „Každá škola je vertikální institucí a jsou tam hierarchie. Přesto existují principy, jak se organizovat, které jsou založené na konsensu a nějakém typu vyjednávání,“ popisuje Pavel Sterec. „I v tak horizontálně orientované instituci se dají implementovat prvky horizontality. O to se v ateliéru snažíme nejen u projektů, ale v celkové organizaci. Přejímáme postupy i z různých grassrootových hnutí. U projektů začínáme od začátku, říkáme si, co nás zajímá a jakým způsobem o tom mluvit. Není to tak, že bychom jako vedoucí ateliéru přišli s nějakým úkolem, který by potom ostatní řešili. Vzniká to v diskusích, které jsou někdy dlouhé a hodně únavné, a proto jsou tam mechanismy, jak rozhodování v něčem zrychlit a dávat hlas všem lidem, kteří v tom kolektivu jsou. Někdy stačí využívat facilitátora.“

Studiový projekt HaDivadla ve spolupráci s kolektivem Ateliéru intermédií FaVU VUT

„Díky té široké diskusi se dělo to, že už si potom nikdo nebyl jistý, kdo s čím přišel,“ říká Bernardeta Babáková. Vznikla užší skupina, v níž byly právě Bernardeta, Antonie a dále Judita Levitnerová, mino jiné autorka ilustrací v knize. „Postupně jsme text čistily, propracovávaly a vychytávaly chyby, hledaly jsme, co je potřeba dopsat, aby to mělo aspoň nějakou hlavu a patu.“ Antonie dodává: „Bylo zajímavé být u toho procesu, kdy to vznikalo jako taková koláž textů. Když jsem viděla po roce knížku, nebyla jsem schopná říct, které části jsem psala já. Hezky to splynulo dohromady.“

„To, co proběhlo v HaDivadle, asi nebyla inscenace. Prezentovalo se to jako synchronní čtení,“ doplňuje Bernardeta Babáková. „Všichni diváci, co přišli ten večer do divadla, si mohli společně přečíst nějakou verzi toho textu. My jsme se pohybovali a performovali a vytvářeli nějakou situaci, nebylo to divadlo.“ Pavel Sterec připomíná, že na místě byl sedmimetrový LED diodový pás, kde ujížděl text. „Sami diváci se stali čtenáři a zažívali synchronní zážitek. Během toho jsme je ještě směřovali hudbou, světlem a naší přítomností. Někdy jsme je u toho čtení rušili.“

Pavel Sterec dodává, že společné psaní není zase tak jedinečné. „Je spousta ghostwriterů, kteří něco za někoho píšou, a potom je to podepsané jedním jménem. Je to i v literatuře, ale samozřejmě i v politice, je to úplně běžné. Zároveň na internetu existují crowdwritingové projekty, kdy třeba různí fanoušci píší společně nějakou fanfiction. Postupem času i s možností sdílených dokumentů se vytváří prostředí a postupy, kde se to zdokonaluje. Chtěli bychom  upozornit na to, že bychom se obecně měli naučit vnímat text jako něco, co vzniká ve spolupráci. I když jsou to třeba jenom editoři, i to jsou vlastně spoluautoři textů. Když si zvykneme, že pod románem může být uveden dlouhý seznam jeho tvůrců, tak spíš narovnáme něco, co bylo vytlačované.“

Společné dílo

Výsledkem této studentské tvorby je kniha-projekt. Publikovaný text nelze označit jako povídku, ani jako novelu nebo román. Nejblíž je pravděpodobně žánru rozhlasového pásma, tedy montáže, a s tím má Bernardeta z doby svého studia zkušenosti. Hrálo to nějakou roli?

„Možná podvědomě,“ připouští Babáková a doplňuje, že autoři byli sami překvapení spíš tím, jak moc byli nakonec konzervativní. „Rozhodli jsme se vyprávět příběh jedné postavy, která v určitém časovém horizontu něco zažije. Zatímco na začátku jsme experimentovali s tím, že bychom chtěli nabízet různé perspektivy, třeba neživých aktérů, nebo se dostávat do toho, jaké to je, když jste v podzemí, kde čas plyne jinak, jak se člověku mění vědomí, když je ve tmě, nebo komunikuje s materiálem, jako jsou horniny a nerosty, a je vytržen ze svého prostředí. Potom jsme ale zvolili tradiční přístup. Bylo nám to blízké.“

Antonie Bernadová uvádí, že sama do textu chtěla vnést i feministické myšlenky. „Hodně jsme diskutovali, jestli ta hlavní postava bude mít gender, nebo jaký bude mít gender. A pak nám z toho vyšla karikatura toxické maskulinity – takový hodně křehký muž, který si sám sebou vůbec není jistý. Pro mě bylo hodně zajímavé a důležité, že pro nás nakonec bylo rozumnější si vybrat něco, co je autentické, než se snažit o něco, co by bylo inovátorské, ale vlastně by to nebyla pravda, nebo by to nebylo přirozené a příjemné v procesu tvorby.“

Podle Sterece je někdy zajímavé experimentovat právě s metodou práce, tvorby samotné. „Dělali jsme i výlety za Brno, kde jsme se pokoušeli popisovat taktilní zkušenosti se skalami. Se zavřenýma očima jsme se vodili a přikládali ruku toho druhého k horninám a pak jsme se to snažili převádět do textu.“ Experimentace podle něj může probíhat v této fázi, zatímco výsledek může být konvenční. „Neděláme to proto, abychom ukázali, jak novátorští můžeme být. To je modernistický přístup. Ale možná jsme už i z tohoto unavení. Nechceme nutně jít za nějaké hranice, protože to děláme pro recipienty, uživatele. Ale zároveň jsme si vyzkoušeli hrozně moc věcí.“

Výlety s FAVU

Jde o příběh preppera Octobrina, který je situován do fungujícího plicního sanatoria v běloruském Soligorsku. Na místě bývalých potašových dolů v Minské oblasti byl vybudován léčebný komplex, který si včetně fotografií a videí můžeme prostudovat na internetu. Ostatně vychází z nich také ilustrace v knížce. Proč jste zvolili skutečně existující místo – a proč právě toto, ptá se Alena Blažejovská.

Antonie Bernadová vysvětluje, že Ateliér intermédií FAVU jezdí každoročně na výlet. Společně se vybírá místo, které má být spojené s rozpracovaným projektem. Letos si studenti vybrali Bělorusko. „Není to moc daleko, dá se tam jet vlakem, nemusí se letět, což byla jedna z podmínek, zároveň jsme se chtěli podívat někam, kam se prostě nepodíváme.“ Bernardeta Babáková podotýká, že to vypadá, že se tématem „nabourali“ do dvou výrazných společenských témat – krize v Bělorusku a pandemie covidu. „Ale tohle bylo všechno mnohem dřív. A když jsme potom sledovali zprávy o vývoji světa, tak jsme si říkali: Zafungovalo kolektivní nevědomí, nebo co to bylo?“ Dodejme, že v knize rezonuje i téma globální klimatické krize.

„Ta naše kolektivita spočívá i v tom, že vždycky diskutujeme naše individuální témata, která reflektujeme ve svých osobních tvorbách. To, že se tam objevuje klimatická krize jako jedno z důležitých témat, je dáno tím, že spousta z nás se tématu klimatické krize věnuje,“ objasňuje Bernadová. V kolektivním textu se takto zrcadlí i další individuální témata. „To, čím se já zabývám, je hodně ovlivněné feministickým sci-fi. Je tam i téma prepperství, téma komunity a představování si budoucnosti. Ale protože je to psáno více lidmi, tak já sama asi nedokážu dekódovat všechna témata, která tam jsou.“

Spustit audio