Rychlost, čerstvost, sezonnost. Nevařím podle receptů, přiznává kuchařka Gabriela Rudolfsson

„Jsem vystudovaná učitelka matematiky a technické výchovy, ale začala jsem se postupně víc a víc věnovat tomu, co je mému srdci nejbližší, a to mě dovedlo až k tomu, že se tím i živím.“ Cesta to byla dlouhá a vedla přes mnoho cizích zemí, ve kterých žila po boku svého švédského manžela. Součástí jeho profese byly i cesty po různých exotických zemích. Tam také sbírala své první kuchařské zkušenosti a nenásilně vstřebávala jiné vlivy.

„Začalo to v Pakistánu v roce 2005, tam nebylo moc co dělat. Nebyly tam restaurace, zato úžasné trhy s potravinami, které jsem v té době ani neznala. Nejdřív jsem začala vařit obědy pro manželovy spolupracovníky, nakonec se to rozrostlo až na 40 porcí denně. Tam jsem zjistila, že mě to moc baví,“ popisuje Gabriela Rudolfsson.

Cestovali po světě, někde se zdrželi půl roku, jinde déle. „Nejbližší mi je asi thajská kuchyně, je nejčistší, nejjednodušší, sází na čerstvost surovin. Po návratu na jižní Moravu jsem zkoušela všechno možné, nakonec jsem se rozhodla změnit profesi, našla jsem v Brně prostor, kde se dalo vařit lidem na očích. V těchto dnech je to právě 6 let od mého prvního uvařeného obědu,“ vypráví.

Velkou prioritou je pro ni rychlost – aby ten, kdo přijde hladový, dlouho nečekal. „Každý týden se pro svoje hosty snažím uvařit jedno nové jídlo, nechci se opakovat.“

Co nám nejvíc chutná?

„Myslím, že je to směs všech válek a tím pádem i vlivů, které tady kdy byly. Neřekla bych, že tady máme něco úplně speciálního, ale při vaření se vyhýbám smaženým pokrmům, dávám přednost čerstvosti a na talíři je rozděleno na třetiny – maso, zelenina a jenom třetina je příloha.“ V tom ji hodně inspirovalo Japonsko, které má daleko širší výběr jídel než jen sushi, které u nás známe nejvíc.

„Moje nejoblíbenější jídlo je už dlouhé roky jamón, španělská sušená šunka, toho se nikdy nepřejím.“
Gabriela Rudolfsson, kuchařka

Ne všechny zážitky během pobytu po světě byly příjemné nebo propojené s jídlem. „Když jsme byli zpočátku v pákistánském Islamabádu, šla jsem si ven zaběhat. Věděla jsem, že musím být zahalená, mít dlouhé rukávy, to jsem všechno splnila. Ale najednou na mě začali na ulici házet kameny. Bylo to prý proto, že jsem si příliš málo obtáhla a omotala hrudník.“

Na ostatní věci už ale vzpomíná Gabriela Rudolfsson ráda: „Když se tam naučíte žít, panuje vzájemný respekt a je to bezproblémové. Některé věci jsou ale pro místní nepřípustné.“ Na stravovací zvyklosti je ale také potřeba se adaptovat, ať žijete v kterékoliv části světa. „První místní jídlo mi ale způsobilo alergii tím, jak bylo ostré, skončila jsem u lékaře.“

Jaký byl její první honorář za dobrý oběd? Kdo ji učil vařit? A jak si doma připravíte její oblíbený recept – tedy „mravence“? Odpovědi na tyto i další otázky uslyšíte v rozhovoru s Janou Kobylinskou.