Rudolf Smahel o tatínkovi, Jendovi Palachovi i vysokozdvižném vozíku

27. červenec 2016

Docent Rudolf Smahel před několika dny oslavil své významné jubileum. Jeho život lze nahlížet i jako učebnici části naší historie. Vyprávěl o něm jako náš dopolední host.

A bylo co poslouchat: dětství v rodině významného fotografa (také máte doma třeba některé z vydání knihy Olomouc ve fotografii?), dále rok studia ekonomie a zahraničního obchodu v Praze, opakovaná setkání mladého Rudolfa s „Jendou“ Palachem při studentských mítincích, záhy nato pak přestup na studium bohoslovectví zpátky domů do Olomouce…

Odkud to zabereme, Rudynku?

Focení dnes a v době „skutečného fotografického fortelu“ se nedá srovnávat. Chlapec, později mladík Rudolf Smahel byl často při tom, když vznikaly slavné záběry Olomouce, jejichž autorem byl Rudolf Smahel starší.

Ten coby umělecký fotograf používal „staré dobré“ náčiní, malý Rudolf tedy asistoval při jeho nošení, ale i čekání na záběr a také při složitém dlouhém výběru toho nejlepšího úhlu pohledu. „Ten známý záběr na Trojici a olomouckou radnici otec pořídil ze střechy domu s pasáží vedle pošty na Horním náměstí,“ vzpomíná docent Smahel.

Otřesné „fámy“ v tramvaji

Inspirován drahou strýce – obchodníka a světáka, přihlásil se absolvent hejčínského gymnázia Rudolf na ekonomii, přesněji zahraniční obchod do Prahy.

Rudolf Smahel pracoval dočasně jako dělník v podniku Strojobal Olomouc

Psal se konec let šedesátých, doba doslova turbulentní. Studenti se občansky i emocionálně mohutně angažovali. Na mnoha mítincích na kolejích a fakultách se Rudolf Smahel setkal s hloubavým, inteligentním, ale i nesmírně odhodlaným, obětavým studentem Janem Palachem.

„Jak známo, Jenda byl opakovaně v Sovětském svazu na brigádě. Přijel s nepříjemnými zkušenostmi: Viděl tam lidi rezignované, režimem umlčované, často vystrašené. Osudově se bál, že to tak může skončit i u nás. Srpnová okupace v osmašedsátém a následné dění potvrdila, jak velmi, velmi osudově to bral a jak moc odhodlaný a obětavý byl,“ říká Smahel.

16. ledna 1969 odpoledne jel student Rudolf tramvají ze školy ze zkoušky na kolej. Tady zaregistroval první neuvěřitelné zprávy o mladém člověku – studentovi, který se na Václavském náměstí zapálil. Později se zprávy žel potvrdily. I s konkretizací mladého muže... Byl to kamarád Jenda.

Zpátky do Olomouce

Nejen tato společensky a emocionálně silná zkušenost Rudolfa přiměla přehodnotit původní životní plány a odhodlání. Z Prahy se vrátil domů na Moravu a zcela změnil své směřování. Stihl nastoupit ke studiu posledního povoleného olomouckého ročníku bohoslovectví. Vysvěcen byl. Svolení k výkonu kněžské činnosti, paradoxně závisející na státních orgánech, tehdy ovšem nedostal.

„Abbé na své kazatelně jede!“

Nezaměstnanost ale tehdy oficiálně přípustná nebyla. Absolvent teologie tedy pracoval, kde se dalo (kam ho umístili). Na léta mezi dělníky třeba v Technoplastu Chropyně nebo Strojobale Olomouc však nevzpomíná vůbec hořce. „S kolegy dělníky v podnicích jsme si vesměs rozuměli dobře. Jak zvláštně dnes musí znít, že jsem prostě mezi nimi jezdil s vysokozdvižným vozíkem a často od nich slýchal dobrosrdečné Hele, támhle jede náš abbé na své pojízdné kazatelně!“

O dalších veselých i těch smutnějších etapách života; o víkendech, kdy se po práci vlastně naplno věnoval „tajné“ práci duchovního zejména mezi mladými lidmi, ale také o svém soudním procesu, který následoval po „protistátním podnikání“ – tisku duchovního samizdatu, procesu, který tenkrát bedlivě vnímal svobodný Západ a přimlouval se za propuštění stíhaných – také o tom vypráví Host ve studiu Rudolf Smahel, dnes šéf katedry křesťanské výchovy teologické fakulty Univerzity Palackého.

Pevné zdraví, milý pane docente!

autor: Bořek Volný
Spustit audio