Rozhlasový pořad Zelný rynk slaví 20. výročí

Básník a redaktor brněnského časopisu a nakladatelství Host Martin Stöhr uvažuje:

Laudatio, zaužívaný formát, odvozený z latinského laudare – tedy chválit, má být pochvalou, projevem díků, zpravidla při oficiální oslavě nějaké osoby nebo instituce. Je to žánr jako každý jiný a žádá si stylovou čistotu.

Ovšem co se zde slaví? Rozhlasový pořad nazvaný Zelný rynk dorostl ke dvacítce, to máme přes tisíc vydání, a už jeho název evokuje neměnný šum a těkavost místa určeného k výměně statků. Rozumí se, že ty komodity, ty vitamíny v nich, jsou povahy duchovní.

Paní Alena Blažejovská v jednom rozhovoru prozradila, že „Rynk nechce být jen zpravodajstvím z kultury, ale spíš prostorem k setkávání. V Zelném rynku uslyšíš autora dýchat, smát se, váhat a hledat slova, nebo dokonce plakat. A možná právě tohle, vedle okruhu témat, vytváří těsný vztah s posluchači."

Ano, právě toto na naše podvečerní sobotní svátky slova pasuje nejvíc. Čert si nechej nějakou stylovou čistotu! Zde mohu svobodně přemítat, vzpomínat a snad se i trochu dojmout.

Kdysi dávno, v půli devadesátých let, mne na divokých literárních sletech a festivalech uklidňovala přítomnost elegantní mladé dámy, rozhlasové redaktorky Aleny Blažejovské. Tu postávala stranou vratkých hloučků, tu k někomu taktně přistoupila a pod nos mu nasunula mikrofon obalený modrým molitanem s logem Českého rozhlasu.

Zelný rynk číslo 1, titulní list scénáře|foto: Alena Blažejovská

V každém případě bylo skvělé vědět, že je mezi námi přítomna žena, o které se dá s jistotou říci, že nepáchne nikotinem, nemá kocovinu, protože ve čtyři ráno řešila nesmysly v non-stopu a výsledkem bude inteligentní report na rozhlasových vlnách.

Tehdy byl Zelný rynk v plenkách a takzvaně nekomerční kultura integrální součástí veřejného prostoru. Literatura se o slovo hlásila svým přirozeným, sebevědomým hlasem.

Jenže jak každý ví, časy se mění, a když v roce 2006 Rynk oslavil své první kulatiny, svět už byl trochu jiný a v jeho digitalizované, postmoderní a konzumní vřavě se některé jemněji slyšitelné hlasy ztrácely. „Ptejte se těch, kteří obvykle mlčí — to je úkol pro rozhlasového redaktora!", řekla mi tehdy paní Alena v pěkném bilančním rozhovoru pro revue Host. Vtip je v tom, že v jistém smyslu jsme k mlčení a věčnému tichu předem odsouzeni všichni.

Technika, kterou jsme dnes tak spoutáváni, má ovšem také svoji dobrotivou tvář. Rádi bychom se vzdali všeho toho vizuálního smogu, věčně blikajících obrazovek a monitorů, randálu dálnic skutečných i informačních, ale kdo z nás by chtěl přijít například o fotografické památky na své cesty, dětství, naše nejbližší a tak dále?

Hlasy lidí v konzervách rozhlasového archivu jsou ušetřeny osudu fosilie ve vitríně. Jsou to záznamy čímsi zázračné a mohou nám po čase dokonale zpřítomnit ty, které jsme ctili a milovali. Možná ještě sugestivněji, než to dovede rozptylující obrazová stopa.

Nedávno jsem v obvyklém sobotním čase poslouchal besedu s pány Ludvíkem Kunderou a Zdeňkem Kožmínem, kteří se už dávno procházejí po nebeském rynku, zatímco tady na zemi se odvysílal Zelný rynk s pyšným pořadovým číslem jeden tisíc.

Celý text Martina Stöhra si můžete poslechnout v nahrávce.