Rodiče a moderní technologie. Legrace, nebo prokletí?

Stáří a smartphone
Stáří a smartphone
0:00
/
0:00

Student Divadelní fakulty JAMU Štěpán Vranešic se zamýšlí nad obratností svých rodičů při používání moderních technologií. Jsou zdatní dost, nebo málo? A nejsou důležitější jiné věci?

Štěpán Vranešic je studentem prvního ročníku Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Právě potřeba realizovat své vysokoškolské vzdělání tvůrčím směrem vyhnala mladého autora z rodného regionu Hlučínska, tzv. Prajzské, do rušných ulic města Brna.

Tento kulturní šok se mu stal vděčnou tvůrčí inspirací. „I přes opětovnou pomoc Brňanů se mi dosud plně nepodařilo odstranit lašský akcent,“ podotýká Vranešic.

Avšak melodie mluvy není jediné věno, které si ze severní Moravy přinesl. Vranešicovu tvorbu do velké míry dotváří 18 let zkušeností s rurálním životem, religiozita rodného kraje i německo-chorvatsko-český původ.

Ve volných chvílích se rád věnuje psaní povídek, vandrům po Evropě nebo koukání do mraků. V případě potřeby svede pokosit krmení pro dobytek nebo podojit kozu.

A právě podobné dovednosti – včetně schopnosti obsloužit brusku, zrenovovat skříň, zadělat na knedlíky či uvařit svíčkovou – oceňuje u svých rodičů. Jak jsou na tom ale s moderními technologiemi?

Vranešicův tatínek si prý pořídil chytrý telefon pod záminkou potřeby GPS navigace. Autor píše: „Já, krev jeho krve, jsem z celé objednávky měl samo sebou ohromnou bžundu, důvěrně totiž taťkův vztah k digitálním zařízením znám. Radiobudík, co dostal před deseti lety na Vánoce, zvládl bez problému. Jednoduchý mobil pouze s možností zaslat sms, zavolat nebo si zahrát hada, krotí také takřka bez komplikací. Ovšem posadí-li jej člověk před monitor, začíná pravá bitevní vřava.“

Štěpán Vranešic

Ačkoliv jeho návštěvy virtuální reality nebývají nijak dlouhé, stačí si prý tatínek Vranešic z procházek po neviditelném prostoru vždy přinést nějaký suvenýr v podobě viru.

Nový smartphone byl však v rodině vystaven jinému ohrožení: „Novou taťkovu hračku zparalyzoval živel úplně jiný, na jehož udolání byl i nezdatnější počítačový technik krátký – mamka.“ Paní Vranešicová si údajně skvěle osvojila i používání Facebooku, messengeru, který začala hbitě používat mj. k obeznamování se se studijními pokroky nejmladšího syna.

Máš dost jídla? - pípalo na mě v menze, - Není v Brně zima? - hulákal můj mobil ve škole, - Jak ti dopadl zápočet? - tázal se displej několik hodin před testem.“

Při další návštěvě rodného domu zjistil autor fejetonu, že tatínek si mezitím pořídil i netbook. „My mladí jsme stále pranýřováni za neutuchající čučení do monitorů a displejů, avšak (ta představami mi nahání husí kůži) kdo bude umravňovat naše nástupce, prosakuje-li zhouba techniky i do dřív digitalizací neposkvrněných kruhů?“ přemítá.

Přece však končí holdem svým rodičům – generaci, která si ke svým dosavadním dovednostem neváhala osvojit i krocení nových technologií.