Pověsti ze Srdcovek Zdeňka Junáka: V hlavní roli vodníci a hastrmani

6. listopad 2017
hastrman, vodník

Pověsti, které vypráví ve svých Srdcovkách Zdeněk Junák, se minulý týden posunuly víc do oblasti pohádek. Jejich hlavními hrdiny totiž byli zelení mužíčci obývající potoky, řeky, rybníky i mlýnské náhony. Ale naši předkové si podle těchto pověstí většinou s vodníky uměli poradit.

Jak chytrý chasník hastrmana z mlýna vyhnal

V Rohatci prý kdysi žil hastrman, který patřil k těm zlobivým. S velkou chutí kazil práci v místním vodním mlýně. Klidně třeba zastavil kolo zrovna ve chvíli, kdy měl mlynář nejvíc práce. Za vyučenou dal vodníkovi až jeden nový mlynářský pomocník.

Večer si přinesl k mlýnskému náhonu housle a začal na ně krásně hrát. Hastrman vylezl ven z vody a nadšeně poslouchal. Když chasník dohrál, zelený mužík mu zatleskal a přidal i prosbu, zda by se také on mohl naučit na housle. Chasník na to, že by to určitě šlo, jen budou trochu problém hastrmanovy křivé prsty.

Stačí je ale prý srovnat, což se nejlépe dělá mezi dveřmi. Vodník chasníkovu léčku neprohlédl a ochotně svoje zelené prsty strčil na zárubeň. Chasník nečekal, dveřmi třískl a ještě je zamkl. Snad prý přidal ještě pár ran na hastrmanova záda.

Jak byl vodník v pasti, ochotně slíbil, že se z místa okamžitě odstěhuje a dá tak navždycky pokoj. Slib také dodržel a říká se, po řece Moravě pelášil až do Dunaje.

Když se vodník promění v koně, není radno si s ním zahrávat

Myslíte si, že vodníka můžete potkat jen v rybníku anebo v řece? Kdepak. Takový hastrman se dovede proměnit i v bílého koníka a narazit tak na něj můžete prakticky kdekoliv. Vypráví o tom i jeden příběh z Mutěnic.

Jeden místní strýc se tak kdysi vracel z jarmarku v Hodoníně a najednou vidí, jak se na louce pase pěkný bílý kůň. Hned ho ale napadlo, že je to proměněný hastrman. Jenže už mu nepřišlo na mysl, že je nejlepší se takovému proměněnému zelenému mužíkovi obloukem vyhnout. Naopak.

Strýc si uřízl tenký ohebný prut, neslyšně se ke koníkovi přiblížil, prut mu zasekl na krk a už bylo bezbranné zvíře v chomoutu. Strýc si odvedl úlovek domů a uvázal ho ke žlabu ve stáji. Ani pít mu ale nedal, to by se v koníkovi probudilo vodnické kouzlo a utekl by. A tak šel čas.

Až jednou při zapřahání bělouše strýc na jedno pravidlo zapomněl. Místo prutu dal koni na krk obyčejnou ohlávku. Když pak dojeli na to místo, kde strýc koně chytil, kůň se ohlédl a povídá lidským hlasem: „Už jsem se nadřel dost, ani žrát jsi mi za celý ten čas nedal!"

A v tu chvíli se rozjel rychlým klusem. Jel čím dál rychleji, vůz létal od příkopu k příkopu. Najednou rána, ohlávka praskla a bílý kůň byl ten tam. Vůz se na hrbolu převrátil, strýc z něho vypadl a ošklivě se potloukl. Domů se dobelhal víc mrtvý než živý. A od té věděl, že s vodníkem není radno si nic začínat.

Pozor na to, co říkáte, mohlo by se to splnit

Na Podluží, přesněji ve Tvrdonicích, se traduje příběh o ženě, která pro pár nerozvážných slov málem přišla o své dítě. Stalo se to tehdy, kdy šly ženy z Tvrdonic do Břeclavi na trh. Tehdy se chodilo jen pěšky, samozřejmě.

Jedna z žen nesla na zádech malé dítě. Po pár kilometrech se jí ale už pěkně proneslo, a tak ve zlosti řekla: „Jsi těžký jak cent, hned bych tě prodala!"

Sotva to dořekla, objevil se za ní mládenec v zelených šatech, dozajista hastrman. Poklepal ženě na rameno a řekl, že by její dítě rád koupil a kolik by za něj chtěla. K smrti vystrašená žena se bránila, že to řekla jen tak, že má své dítě ráda, ale zelený mužík už se na děťátko sápal.

Žena se zuřivě bránila a při té strkanici s vodníkem jí vypadl z kapsy růženec. Jak ho hastrman spatřil, ztratil se jako pára nad hrncem. Dítě tak bylo zachráněno a jeho matka od té doby už vážila každé slovo.

Vodník z Ivanovic byl šikovný švec

Vodníků a hastrmanů už jsem vám v Srdcovkách Zdeňka Junáka pár představil. Dnes je na řadě další, tentokrát ten z Ivanovic na Hané. Pozoruhodné na tomto vodníkovi jsou jeho ševcovské dovednosti.

To bylo tak. Jednou byl místní hotař na noční obchůzce a uslyšel, jak si u rybníka někdo zpívá. Potichu přišel blíž a uviděl vodníka, jak sedí na vrbě, prozpěvuje si a šije boty. Hotař měl svérázný smysl pro humor a na hastrmánka ze tmy vybafl.

Vodník se samozřejmě lekl, po hotařovi hodil právě došitou botu a skočil do vody. Hotař hastrmanský střevíc zvedl, nazul ho a vida, přesně mu seděl. No, byl sice jenom jeden, ale i tak si řekl, že se mu hodí.

Nechá si do páru ušít jen jednu botu a hezky ušetří. Úspora byla nakonec mnohem větší, že vůbec očekával. Střevíc od vodníka mu totiž zůstal dlouhá léta jako nový. Zatímco ten druhý od místního ševce se mu vždycky po nějakém čase roztrhal, ten vodnický byl doslova nezničitelný. Inu, ivanovický vodník ovládal ševcovské řemeslo opravdu dobře.

Hastrmana se vyplatí obdarovat

Jednomu vinaři ze Strážnice se kdysi začalo ztrácet ze sklepa víno. Jednou v noci se proto schoval za sudy a číhal na toho, kdo ho obírá o to nejcennější. A vetřelce se dočkal.

Krátce po půlnoci se do sklepa vkradl chlap v zeleném kabátku, s sebou nesl dlouhou rákosovou trubičku. Právě tu postupně nořil do sudů a vydatně upíjel. Říkáte si, proč vinař proti nezvanému návštěvníkovi hned nezakročil? Poznal v něm totiž místního hastrmana.

Druhý den nešťastný vinař vyrazil do hospody, aby se s chlapama poradil, co má dělat. Jedni mu radili pořádně vyprášit vodníkovi jeho zelený kabátec. Jiní doporučovali nechat všechno být a smířit se s tím, že sem tam nějaké to víno zmizí. Nakonec dal ale hospodář na jinou radu a udělal dobře.

Vzal velký pěkně propečený bochník chleba a několik lahví svého vína a všechno to zanesl pod most k řece Moravě, kde hastrman přibýval. A jak známo, vodník nikdy nesmí škodit tomu, kdo se k němu zachová hezky anebo mu dá dokonce dárek. A tak měl vinař s nočními nájezdy žíznivého vodníka navždycky pokoj.